Pustili mě z Bohnic s úsměvem na ústech, mysleli si že zdráv jsem,ale zdani klame. Pořád jsem mel deprese občas i stav úzkosti Bohnice mě, ale naučili moje strasti skryvati. Zase jsem musel začít správně fungovat chodit do práce a studovat,mohl jsem konečně svobodne žití, ale přišel jsem o sve kamarády. Našel jsem jich tam hodně s některými se stýkam dodnes. Nejvíc ,ale sjednou osobou ,ona sama moc dobře ví, prokecal jsem s ní dlouhou dobu jak na pokoji tak i na facebooku. Pak dlouho jsem měl od všech chmur konec a začal s kamosem planovat konec. Útěk od rodiny konečný a žití na vlastní pěst neměnný. To je tedy ten zacatek konce,opustit rodinu ,opustit Bohnice. Život vlastní mít i žít, teď mužů jak nikdy víc.
