Father's Enemy My Lover {sequel to Father's Enemy} (CZ translation)

Kapitola třetí

„Oni nebyli v té základně, když jste ji zničili?!" zařval Black Death na Reapera.

„Pane, neuvědomili jsme si-"

„VY JSTE SI NEUVĚDOMILI?!"

„Ne, pane," řekl Reaper roztřeseně.

Black Death snížil svůj hlas až na smrtelný šepot. „Najdete je, nebo vás zabiju. Rozumíš mi?"

„Ano, pane," odpověděl Reaper.

**************************

Dr. Bruce Banner vešel do své ložnice a nechal své tělo dopadnout na postel.

„Těžký den?" zeptala se Nataša, když vycházela z koupelny.

„Ne, jen únavný." Bruce vstal a přešel k ní.

„Tak co kdybych ti ho zpříjemnila?" řekla a mrkla na něj.

„Tak proti tomu nic nemám," odpověděl Bruce a políbil ji.

Po tom, co se Avengers utkali s Ultronem, zmizel, ale nemohl zůstat pryč dlouho. Hlavně od Natašy. Když byl s ní, zdálo se, jako by se všechen jeho vztek rozplynul.

Bruce vytřeštil oči a odtáhl se od Natašy.

„Co se děje?" zeptala se ho Nataša.

„Jsi génius!" zvolal Bruce a znovu ji políbil. Pak popadl kabát.

„Ale já nic neřekla."

„Nemohl jsem izolovat mutaci, ale teď jsem si uvědomil, proč to nešlo!"

„Počkej, cože?" Nataša naklonila hlavu na stranu a zvedla obočí.

„Později ti to vysvětlím, ale myslím, že vím, čí je to krev, a co se děje. Musím ji otestovat dřív, než budu dělat jakékoliv závěry, ale snad už to mám," řekl při otevírání dveří.

„Myslela jsem, že tě mám uvolnit," řekla a založila si ruce na hrudi.

„Až to izoluju. Pak spolu můžeme oslavovat, cokoliv si budeš přát," mrkl na ni a vyšel z jejich bytu. Nataša se zasmála a zatřásla hlavou.

**********************

Johann se probudil za zvuku zpívajících ptáků. Už dlouho se tohle nestalo. Chvíli mu trvalo si vzpomenout si, kde je. Bylo zvláštní probudit se v domě, kde nebyl téměř sto let. Neřekl Caty, že v přízemí byla jen jedna ložnice, a tak obsadil gauč v obýváku.

Koukl na hodinky. Bylo skoro půl jedenácté. Většinou vstával brzy... a taky chodil spát pozdě, takže toho nikdy moc nenaspal. Nikdy to nepotřeboval.

Postavil se a roztáhl závěsy. Sluneční světlo vniklo do pokoje. Vypadalo to, že brzy přijde jaro.

„Ty jsi spal na gauči?"

Johann se otočil a spatřil Caty stát ve dveřích, s rukama založenýma na prsou.

„Možná," odpověděl a odešel od okna.

„Možná není odpověď, můj drahý," řekla sarkasticky.

„Patro je nestabilní. Mimoto, tohle je vážně pohodlný gauč," řekl a prošel kolem ní do chodby. „Ale děkuji za tvůj zájem."

„Já? Mě je to jedno."

Johann se zasmál a vešel do kuchyně, s Caty v závěsu. Dům neměl funkční vodu ani elektriku. Caty to připadalo, jako by vešla do starého filmu.

Caty si všimla relativně čistého mikroskopu na stole. Přišla k němu a koukla se na dva vzorky. Jeden byl červený a druhý bílý.

„Co to je?"

„Oh, to nic není. Ale dávej pozor, nemám jich moc."

„Budu opatrná," řekla a usmála se na něj. „Tohle je kůže?"

„Možná," řekl a otevřel skříň.

„Stačí odpovědět jen ano nebo ne," zabrblala.

„Ale, nejsi dnes ráno trochu nabručená?" zasmál se Johann.

„Jak myslíš," usmála se Caty. Johann vyšel z kuchyně a na pár minut zmizel. Brzy se vrátil s kyblíkem plným vody.

„Tak tohle jsme, má drahá, dělávali každé ráno, odpoledne a večer."

„Jsem ráda, že to teď dělat už nemusíme," řekla.

„Dřív jsme na to byli zvyklí," pokrčil rameny, „takže to nebylo nic hrozného." Postavil kyblík na zem. Když to udělal, jeho rukávy se mírně vytáhly a Caty si všimla, že zatím co kůže na jeho levé ruce byla rudá, na jeho pravé ruce byla normální.

„Johanne? Jak to, že máš každou ruku jinou?"

Johann si rychle stáhl rukávy dolů a odkašlal si. Caty si založila ruce v pase a poklepávala nohou, čekajíc na vysvětlení. Vypadala jako manželka v domácnosti a Johann se nedokázal zbavit dojmu, že je to vlastně moc roztomilé.

„Po tom, co jsi použila tu věc s myslí, se moje ruka začala měnit zpátky. Nevěděl jsem, co si o tom myslet ale později jsem zjistil, že se mění i moje buňky. Snažím se zjistit proč."

„Ale má to obranný mechanismus, nemělo by to mutovat."

„Já vím," řekl a nahnul se nad mikroskop. „Pojď se podívat."

Caty k němu přišla a koukla se do mikroskopu. Nejdřív na červený vzorek a pak na ten bílý. Rozhodně to mutovalo, i když nemohla přesně říct, čím to bylo.

„Prostě to nedává smysl. Nemělo by to dělat tohle."

„Víš, že jsem měl nepovedenou verzi. Třeba proto..."

„Ano, ale to už je téměř kolik? Devadesát pět let? Už by to dávno zmutovalo," řekla Caty.

„To je pravda. Počkej, jako to, že toho o tom tolik víš? Jediné sérum, které bylo bezchybné, dostal Steve Rogers."

„Dostala jsem něco podobného jako on, jen slabšího," řekla. Přiznávala, že překrucovala pravdu, ale sám Johann řekl, že nechtěl vědět, kdo opravdu byla. „Kdy se ti naposledy buňky změnili?"

„Minulou noc," odpověděl jí.

„Opravdu? Možná bychom se měli více zaměřit na tohle. Musíme zjistit, jestli ti to třeba nějak neubližuje," řekla s obavou v hlase.

„A co si myslíš, že právě teď děláme?" zeptal se řečnicky Johan. Caty se usmála a pokračovala ve studování vzorků.