Six (pozastaveno)

Seznámení s Dorotheou a Patrikem

Dorothea

Jsem docela sebevědomá? A tím docela myslím hodně. Je na tom něco špatně? Ať si mě klidně pomlouvají, mně je to jedno. Mně je to sakra jedno. Jsou mi u prdele. Stejně mi jenom závidí. Mám všechno. Peníze, kluka a pár mých věrných posluhovaček, ehm, teda kamarádek. Vlastně jsou docela ubohý. Udělají všechno, co jim řeknu. Můj přítel se jmenuje Kristian, hraje fotbal, má buchtičky a jezdí v BMW. Dokonale se k sobě hodíme.

"Dory? Co říkáš na mojí novou kabelku?" zeptala se mě Is, jedna z mých kamarádek.

"Byla ve slevách v Miss Chic. Zlato, toho bych se nedotkla ani klackem." vysmála jsem se jí. Zrovna jsme vystupovaly z mého auta.

"A co mym klackem, Dor?" zakřičel na mě nějaký chuligán.

"Krisi?" kývla jsem na něj. On je tak romantický, vždycky se za mě popere.

"Is? Dveře!" Pokynula jsem na ni, přece nebudu šahat na kliku! Usmála jsem se. Jsem se sebou tak spokojená. Na pohled to tak teda vypadá, doufám...

Celá škola proběhla jako vždycky, perfektně. Všichni mi chválili vlasy, oblečení a makeup. Všichni se mě ptali, co si myslím o jejich oblečení, já jim řekla, že se mi líbí a pak se jim s Is a El smála. Prostě normální den, kromě oběda. Volala mi totiž mamka.

"Dory, volali z nemocnice. Už mají výsledky." řekla smutně. Do očí se mi vhrnuly slzy a okamžitě jsem odešla na záchod.

Začalo to tím, že jsem děsně zhubla bez toho, abych chtěla. Začala jsem se cítit unavenější a ve tváři už jsem neměla skoro žádnou krev. Bolely mě klouby, kosti a děsně jsem se potila. Samozřejmě to přicházelo postupně. Potom jsem šla do nemocnice, kde mi udělal spoustu testů. Samozřejmě mi naznačili, co mi je, ale já se s tím pořád nemůžu smířit.

"Dory, je mi to líto, ale doopravdy to je akutní lymfatická laukémie."

Potom jsem se rozbrečela.

"A philadephský chromozom?" Zeptala jsem se, trochu jsem si o tom už zjistila.

"To nevím, máš hned po škole přijet."

"Chci jet domů." prosila jsem.

"Ale Dory, co si ostatní pomyslí?" řekla klidně.

"Je mi to jedno!!!" zakřičela jsem a zhroutila se na podlahu. Ve skutečnosti mi to jedno nebylo. Nikdo se to nesmí dozvědět, jinak bych o všechno přišla. Utřela jsem si slzy, přepudrovala se a odešla ze školy. Sebevědomě, nikdo si nesmí myslet, že je něco špatně.

Cestou domů jsem poslouchala rádio. Člověk by se zbláznil z toho, jak moc veselý písničky hrají. Cesta mi trvala asi dvacet minut, z toho jsem deset stála na semaforech. Hrozný. Když jsem konečně dorazila domů, nikdo tam nebyl. To člověku hned zlepší náladu, když se o něj nikdo nezajímá. Leukémie ne leukémie, jsem jim šumák. Došla jsem tedy do kuchyně, kde ležela vizitka na doktora Swana. Rozhodla jsem se mu zavolat a zeptat se, jestli můžu přijet už teď. Telefon zvedla sestřička a oznámila mi, že doktor je na obědě, ale že se hned vrátí, tak ať přijedu.

Za dvacet minut jsem byla na místě, připravená vyslechnout si diagnózu. Vlastně jsem připravená nebyla, jak skryju leukémii? A hlavně, jak jí přežiju?

Patrik

Dneska jsem se rozhodl obléknout si modrou košili a černý džíny. Elegantní. Včera jsem měl černý tričko s jménem nějaké satanské kapely, kterou ani neznám.

"Patriku, dělej, ty jsi fakt příšernej!" Zakřičel na mě otec z kuchyně. Mám tak pět sekund, než se naštve. Zvládnu si za pět sekund obout boty? Snad. Jedna. Dva. Tři. Ještě tkaničky. Čtyři.

"PATRIKU!!!" zakřičel, že to musela slyšet celá ulice, a rozběhl se po schodech nahoru. Za další dvě vteřiny už jsem měl batoh na zádech a šplhal po jabloňi, co mi roste u okna, pryč z domu. Přece si nemohl myslet, že se nechám tak snadno chytit a zmlátit. Tentokráte ne.

Sprintoval jsem, jak rychle jsem mohl a neotáčel jsem se, i když na mě volal. Jedna zatáčka, druhá, přelézt plot a jsem v bezpečí. I kdyby mě sledoval, tady mě nenajde. Do školy je to odtuď asi deset minut, to znamená, že se tu můžu ještě chvilku zdržet.

Na mém tajném místě, zarostlé zahradě, jsem odpočíval pět minut. Kvůli běhu jsem se dost spotil, takže jsem se navoněl a upravil si vlasy. Potom jsem vyrazil do školy, hledat sám sebe.

Trošku pořád tápu. A tím myslím ve všem. Chodím do druháku na gympl a nevím, co chci dělat, ani co mě baví, kdo se mi líbí a jaký jsem. Občas se snažím chovat se normálně, ale potom si uvědomím, že začínám být jako můj otec. Krutý, zlý a zákeřný. A to já nechci být. Dalo by se říct, že z toho mám trochu depku.

Ve škole jsem se snažil chovat úplně obyčejně. Byl jsem na všech hodinách a nevynechal jsem ani oběd. Cestou domů jsem se zarazil u školní nástěnky, stálo tam:"Náhodný podpůrný chat pro žáky naší školy, přihlašte se na stránce www.podpurnychatzaku.cz a počítač vás přiřadí do skupiny lidí, co potřebují pomoc stejně jako vy."

To je teda pěkná blbost.

Ahoj lidi, po takovýhle době jste nečekali nový díl, že? Ale i tak tu je a doufám, že se vám líbí! Psala jsem ho po malých částech strašně dlouho a byla to celkem fuška. Hlavně nastudovat leukémii. Jo a jestli jste ještě nečetli BDBD, můj už dokončený druhý příběh, mrkněte na něj. :)

Vaše Stella