Six (pozastaveno)

Seznámení s Ráchel a Adrianem

Ráchel

Vzbudila jsem se. Bylo hodně brzy ráno. Rozhodně dřív než šest, což je čas, kdy obvykle vstávám do školy. Posadila jsem se a hlavou mi projela ostrá bolest.
Smích. Pláč. Zášť.
Štípla jsem se do ruky. Je to takový můj trest. Nebudu myslet na včerejšek. Ten jakoby se nestal. Věděla jsem, že už neusnu, proto jsem si otevřela učebnici biologie pro čtvrtý ročník střední školy. Říkáte si, sakra, co to ta holka dělá?
Tu holku baví biologie tak, že čte učebnice napřed.
Dneska to budou tři měsíce, co chodím do prváku na gympl. Zatím nejhorší měsíce mého života. Nechci se tím moc zaobírat. Zatím.
Tak a dost. Nemůžu do toho zase sklouznout. Už ne.  Zvedla jsem se z postele a protáhla se. Radši se dojdu napít. Alespoň si tak pročistím hlavu.
Oblékla jsem si župan. Dostala jsem ho od babičky. Do očí se mi nahrnuly slzy. Nebudu myslet na babičku! Ne!
Pomalu jsem vypila skleničku vody. Studené doušky mi stékali do krku jako kapky po listech jabloně na babičky zahradě. Zase. Ach jo.
6:01. Že bych si udělala snídani? Obvykle to dělá mamka, ale posledních pár měsíců se o to starám sama. Mamka ma plnou hlavu porodu, kojení a plánování svatby se svým "skvělým" přítelem. Jak já ho nenávidím.
David si myslí, že je dokonalý. Mamka si myslí, že je dokonalý, dokonce i Mags si to bude myslet, až se narodí.
Po snídani jsem se vydala do pokoje převléknout se. Na začátku roku jsem se i snažila obléknout se, co nejlíp. Ale pak přišel ten blázen Adrian. Dokonce jsem si nechala od Davida koupit nové oblečení. To je další věc, co na něm nenávidím. Jeho peníze. Občas přemýšlím, jestli si ho mamka nevybrala jen kvůli tomu.

"Ráchel? David tě dneska hodí do školy, tak sebou hoď!" Zakřičela na mě mamka z kuchyně. Těhotenství jí leze na mozek. Nikdy by neřekla stejné slovo dvakrát v jedné větě. Člověk by řekl, že chce mít už svůj klid potom, co si užila s tátou, ale ona si nabrnkne Davida. Nechci, aby to špatně vyznělo. Taťku mám ráda, tak asi budu radši mlčet.
"Už jdu!" Odpověděla jsem a sebrala sluchátka z nočního stolku. Alespoň se s ním nebudu muset bavit.

"Ráchel?"
"Ráchel! Poslouchej mě!" Zvýšil hlas.
"Vždyť už je vyndavám." Řekla jsem mrzutě.
"Potřebuju, aby si šla odpoledne s mamkou na ultrazvuk." Oznámil mi.
"Co?"
"V práci mě prostě neuvolní, je mi to strašně líto, ale mamka bude ráda, když půjdeš s ní." Usmál se a koukl se na mě. Ať se radši soustředí na řízení. Opatrně jsem kývla a pomalu se usmála.
"Hlavně se zase nezdržuj na tý lavičce." Řekl z čista jasna a moje poměrně dobrá nálada hned zmizela.
"Jak to-"
"Řekl mi to pan Štrauch, je to náš zákazník." Odpověděl jakoby to nic nebylo. Jakoby to nebyl důvod, proč se mi smějí. To zas není tak špatný, rozhodně je to lepší než Adrian. Dneska mu to řeknu. Buď teď, nebo nikdy!

Adrian

Vzbudil jsem se. Ráchel. Nasnídal jsem se. Ráchel. Šel jsem do školy a těšil jsem se, až jí zase uvidím. Všichni se divili, co na ní mám. Nikdo mě nechápe. Já se vlastně taky nechápu. Myslím, že jsem jí posedlý.
Ona je tak skvělá. Pomohla mi, když mě Dorothea pozvala do kavárny a já jí odmítl. Ta holka je ďábel. Myslím, že by mě zmlátila, kdyby Ráchel nezakročila.

Chvilku to vypadalo, že budu ten nejšťastnější člověk na planetě. Pozval jsem jí na večeři a ona přijmula. Bylo to skvělý, ale pak se něco pokazilo.

"Adriane?" Ozval se za mnou hlas. Okamžitě jsem ho poznal.
"Ráchel! Moc ti to sluší!" Usmál jsem se. Pravděpodobně jsem musel vypadat jako idiot, ale ona vyzařovala takouvou aurou, že jsem se prostě musel usmát. Ona se ale zamračila. Ach jo, trhá mi to srdce.
"Nechci tě potkávat, nelez za mnou, je to trapný a nemluv o mně!" Oznámila mi a skřížila si ruce na hrudi.
"A-a-a..." Koktal jsem. Ona jen pokývla a odešla.

Naštval jsem se. To jí nejsem dost dobrý! Vždyť se mnou chtěla chodit samotná Dorothea! Nenávidím jí! Nenávidím se!

Poslední, co si pamatuju je, že jsem šel na záchod se uklidnit.

Je tu první díl mé nové povídky! Fanfáry prosím!!! Co si o tom myslíte? A jedna blbá otázka na závěr.
Mám psát dál? :)
Vaše Stella