Mezi světy

Nadřízený

Nahoře...

Myslitel doletěl zpět nahoru. Schoval si hodinky, pro které letěl až dolů do kapsy. Nacházel se na jedné celkem příjemně vyhlížející ulici. Po obou stranách ulice se nacházely chodníky a uprostřed silnice, po které ale nejezdila žádná auta. Nestihl ani přistát, když ho někdo tvrdě zezadu popadl za krk.

„Co si o sobě myslíš?!" zařval mu do ucha, až Myslitel hrůznou nadskočil.

„Kdo ti to sakra dovolil?! To si myslíš, že si jen tak odletíš bez svolení a nikdo si toho nevšimne?! Proč si byl dole?! To se ti tam tak líbí?!" nepřestával mu řvát do ucha.

„Ne pane, prosím..." prosil Myslitel jenže jeho prosba zanikla v dalším řevu nadřízeného.

„Proč si byl dole?! Dělej vyklop to!" třásl s Myslitelem.

Až teď se Myslitel mohl podívat do uhelně černých očí svého nadřízeného. Jeho nadřízený na sobě měl také smoking, stejné barvy jako Myslitel, akorát o hodně větší. Přeci jenom on byl celkově větší. Myslitel, který měřil dva metry, mu sahal sotva po krk. Nadřízený taky měl sytější a hlubší hlas než myslitel.

„Já... já," koktal Myslitel. Jeho nadřízený s ním znovu silně zatřásl.

„Já jsem jen byl Dole kouknout na kamaráda, který domyslel... jako jestli je v pořádku... a popřát mu hodně štěstí," s viditelnou námahou ze sebe vypravil Myslitel.

Nadřízený si ho přitáhl blíž a zahleděl se mu pronikavě do očí.

„Jestli mi lžeš, já se to dozvím!"

Poté ho pustil a Mysliteli se podlomily kolena.

„Ještě se to bude jednou opakovat a poletíš za ním! Je ti to jasný?" zeptal se nadřízený.

„A... ano"

„Tak a teď padej zpátky do práce! A tohle si vezmu," nadřízený jedním prstem klepl do křídel a ty od Myslitele odpadly, jako kdyby byly z papíru.

Vzal je, nasadil je sobě a odlétl. Myslitel si počkal, až jeho nadřízený odletí a poté se dotkl své kapsy, aby si ověřil, že mu hodinky nevypadly, když s ním třásl.

Vydal se po ulici, jako by se nic nestalo, ale jakmile došel k jedné z menších odlehlých uliček, rychle zabočil. Došel až na konec uličky a podíval se pod sebe. V tu chvíli se na místě, kam se podíval, octli schody do podzemí. Vešel a vchod za ním se zase zavřel. Sešel asi sto schodů, až se ocitl ve velké osvětlené místnosti. V místnosti se nacházelo jedno křeslo, na kterém byl provaz a velký stůl, na kterém byly hromady pergamenů a pár drobností. Kolem stolu stálo osm mužů a o něčem se zaujatě bavili.

Když vešel všichni se na něho podívali s výrazem očekávání.

„Nebojte, získal jsme je," když to dořekl v místnosti se trochu uvolnila atmosféra a dva muži se na něho usmáli.

„Ale při příletu mě načapal jeden z Chytráků. Všichni mi tu dlužíte jedny bílá křídla," dořekl a těm dvěma opadl úsměv na tváři.

„Doufám, že tě nesledoval..." řekl mu jeden z chlapů.

„Ne, to snad ne. Dohlédl jsem na to, že odlétl."

„Dobře tak jste připraveni zkusit to znovu?" zeptal se všech jeden z chlapů, který mluvil předtím.

Všichni sborově odpověděli: „Ano."

„Teď je na řadě Mitumiáš," podíval se na na jednoho z chlapů, který se předtím usmíval.

Ten se na něj zaškaredil a poté si lehl na lůžko a nechal se ostatními svázat. Myslitel k němu přišel a nasadil mu hodinky na ruku a na prst stříbrný kroužek. V tu chvíli Mitumiáš ztratil vědomí.

Na to Myslitel jen ostatním řekl: „Spojení navázáno..."