Smutné básně od veselé duše

Ahoj!

Ahoj světe!

Vidím, že se probouzíš opět beze změny.

Planeta bez duše, jak píseň bez ozvěny.

Jen úzkost v zákoutích tvých kvete.

Ahoj nebe!

Ty, jenž bez přestávky na všechny shlížíš.

Někdy radost, jindy šeď a smutek mezi lidmi šíříš.

Když se do tebe zadívám, opouštím sám sebe.

Ahoj ptáci!

Hrající melodie bez ohledu na trápení země.

Tóny naděje, co rozsvěcují to světlo, co je ve mně.

Ten plamínek, co pomalu se ztrácí.

Ahoj stromy!

Bezejmenní starci pamatující skutečný život.

Jen smutná vzpomínka zbývá, na to co kdysi bylo.

Kouzlo se ztrácí, mezi betonovými domy.

Ahoj pole!

Pastviny a louky, prostranství plná svobody.

Namísto naslouchání vašemu šepotu, teď máme návody.

Byli jsme nahoře. Teď zas ocitli se dole.

Ahoj vlny!

Živote nespoutaný, esence všeho kolem nás.

O čem byste asi šeptaly, kdybyste byli měly hlas.

Špínou obyvatel země, jste právem pobouřeny.

Přírodní živly krásy a potěšení.

Bez vás, stejně jak bez duše, tu život není.

Lidský druh si to však bohužel neuvědomuje.

Marné je snažit se mu připomenout, o co sám sebe připravuje.

Ahoj Lidé! Ano vy, vy všichni.

Zkažení, nenávistní a plní slepé prolhanosti.

Země je ochotný hostitel, a z nás se stali bezohlední hosti.

Ona bez nás bude dál, ale z nás bez ní, jen těžko něco zbyde.

...

Ahoj!

Volba první básničky nebyla lehká, ale nakonec bylo rozhodnutí jasné. Báseň ukazuje můj pozitivní vztah k tomu co je všude kolem nás, ačkoliv se to mění a pomalu ztrácí. A to jen a pouze díky nám, bohužel.