Smutné básně od veselé duše

Aokigahara

.

Slunce se plné síly zvedá nad jarní obzor.

A ptáci nadšeně prozpěvují písně slibující věčnou lásku.

Pro dvě duše lidské, čisté, milující.

Co teď s nadějí, dávají svůj život v sázku.

Květy se otvírají s jejich laskavými slovy.

Hrají do světa barvami všech něžných citů.

Nepoučeni předchozími prohrami.

Lidé otvírají svá rudá, tlukoucí srdce bez ostychu.

Se sluncem v duši jsou vyhlídky vždy růžové.

Vyhlídky na bohatství co zanedlouho urodí své plody.

Rty se chvějí neutichající touhou.

Jak rudé vlny svěží jarní vody.

2.

Světelný kotouč vaří vášnivou letní krev.

Co do mysli přivádí myšlenky toužící po svobodě.

Pocity nepoznané, těžko zvladatelné, tím horkem sílící.

Jsou bouřlivým mořem, co unáší dvě spřízněné lodě.

Horký, suchý vítr se žene vysušeným krajem.

A spaluje věrnost ukrytou mezi stébly usychající trávy.

Touha po nepoznaném rozděluje cesty co je dohromady svedli.

A do osamělého srdce vráží ostré spáry.

3.

Podzimní nebe zšedlo a slunce zmizelo.

Ztratilo se v mlze stejně, jako se stopy ztratí v lese.

Koruny starých stromů spojují se v neprostupné stropy.

Tělo se srdcem zlomeným, se v šeru chladem třese.

Ve zvadlých květech se lesknou kapky rosy.

Slzy smutku a ztráty, mizející ve hnijícím listí.

Vítr už nezpívá, je tichý, skličující.

Zde cesta končí, lépe než smrt, nás nic neočistí.

Ze silné větve namísto lístků visí na provaze bezvládné tělo.

Co se ztrátou lásky přišlo o vůli žít samo na tomto světě.

Je chladné a mrtvé, jako strom s kterým spojuje ho lano.

A v kaluži slz pod ním, jen hřbitovní kvítí kvete.

.....

Aokigahara, aneb japonský les sebevrahů,

Tajemné místo přitahující sebevrahy z celého Japonska, v jeho rozlehlých prostorách není doporučeno se jentak procházet, mnoho mrtvých nebylo ještě ani nalezeno. A ještě více jich bylo objeveno, ovšem ponecháno na tom místě, kde se rozhodli svůj život ukončit.

A zdě je příběh jedné z nich.