Běželi dlouho, hodně dlouho. Sníh se jim lepil na boty, mráz je štípal do tváří. Měli hlad a žízeň, hlavy je třeštili a unavení byli k padnutí. Ale museli běžet. Museli si zachránit holý život.
Když se k večeru Sluneční kotouč začal schovávat za hory v dáli, konečně se zastavili. Usadili se a muži šli hledat něco na podpal, aby se alespoň trochu zahřáli. Ženy a děti se zůstali na místě.
Děti byly zabaleny do kůží tak že se nemohli ani hnout.
A pak se to stalo. Zaslechli dunění kopyt a lomoz při kterém jim krev tuhla v žilách. Nájezdníci se blížili. Muži jež je také zaslechli se vydali rychle zpět, ale to už bylo pozdě. Ženy bránili své děti a nájezdníci neznali slitování. Ženy pobili nejspíše všechny a stejně tak i děti které se marně snažili dostat ze svých smrtonosných přikrývek. Když dorazili muži vrhli se na ty příšerné vrahy, ale neměli žádnou šanci. Ty co nepobili odvlekli v poutech. A zůstala tu po nich spousta mrtvých a sníh zalitý krví...
