Už je večer a ležím v posteli. Mám po oslavě. Harbor se Sadighe mi přichystali velkou oslavu. Dostala jsem krásné dárky, ale taky obálku. V ní byl dopis, dost podivný. ,,Přijď o půlnoci do Kubhaltova háje." Když jsem ho četla srdce se mi zastavilo. Co když mi to napsali rodiče?! Já vím že jsou nejspíš mrtví, ale co když ne? Ale proč zrovna tam? To místo je děsivé i ve dne. Každopádně tam musím jít. Nikomu jsem o tom neřekla, ještě by mi to zakázali. Nejsem přece malá! Zvládnu se o sebe postarat. Dám pozor a když se mi to nebude zdát vrátím se zpět. Ale musím se vrátit do rána jinak by z toho byl dost velký průšvih!
O půlnoci jsem vyrazila. Mám sice pokoj v prvním patře, ale to stejně nebyl problém. Pod oknem mám metr sněhu. Otevřela jsem okno, ale jen tak abych se jím těsně protáhla. Držela jsem m se pevně parapetu a nohy spustila na římsu. Pak jsem se chytila římsy rukama a opatrně se sklonila abych zjistila jestli není nikdo v kuchyni. Měla jsem štěstí, nikdo tam nebyl! Tak jsem seskočila s římsy. To byl jediný trochu hlasitý zvuk. Nohy se mi probořily po kolena do sněhu, ale to mi nevadilo. Vyprostila jsem se ze sněhu a vyrazila.
Šla jsem po cestě. Napadlo mě že mám štěstí, že jdu v zimě, protože díky bílému sněhu bylo alespoň vidět na krok. Ale stejně to tu je dost děsivé. Občas uslyším kolem sebe nějaký zvuk a to se mi pak skoro zastaví srdce. Hned si však uvědomím, že je to nejspíš nějaké zvířátko, které jsem vyplašila. Pak ale za sebou slyším kroky. Leknu se a otočím, ale nikdo tu není. Jdu dál, ale v zapětí je slyším znovu. Znovu se ohlédnu, ale nikde nikdo. To se opakuje několikrát. Dám se do běhu, ale v tom uslyším jak mě někdo volá jménem. Leknutím ustrnu v pohybu a ohlédnu se, když za sebou uvidím postavu mladého muže.
Než jsem se vzpamatovala z leknutí začal mluvit: ,,Alliss, co tu sakra děláš?!" V tom mi spadl kámen ze srdce. Vždyť je to Jorred! Páni, ve světle Měsíce vypadal vážně dospěle. Všechno jsem mu řekla. On mi naoplátku řekl, že měl otevřené okno a uslyšel zvuk. Lekl se že je to divá zvěř a tak se přiřítil k oknu a uviděl mě jak někam jdu. Vyrazil za mnou a stopoval mě. ,,Pojď domu." řekl mi. ,,Nejdu. Musím zjistit kdo mi to napsal. Třeba mi to vážně napsali oni!" Byla jsem skálopevně rozhodnutá, že tu počkám než se někdo objeví i kdyby se Jorred třeba stavěl na hlavu. Stejně se mě pokusil přesvědčit: ,,Alliss i kdyby tvoji rodiče žili, což pochybuju..." zamračila jsem se ale on pokračoval: ,,Tak jak by tě asi vypátrali? Vždyť ani nemohou vědět, že se jmenuješ Allis. To jméno ti dal táta ne oni. Vždyť jsi mohla jmenovat třeba...já nevim třeba...Filla!" Na tom bohužel něco bylo. Nikdy jsem si to neuvědomila, ale byla to pravda. I když bych to před ním nikdy nepřiznala. Ale i kdyby, stejně chci zjistit kdo mi ten vzkaz napsal! Dívala jsem se mu do očí a věděla jsem, že mě moc chce přesvědčit, ale sám ví, že je to marné. Když si něco umanu skoro nic se mnou nehne. Jorred nakonec rezignoval. ,,Tak půjdu s tebou."povzdychl si.
Najednou mi někdo podrazil nohy. ,,Jorrede"vykřikla jsem, ale smradlavá rukavice mi zakryla pusu. Nemohla jsem skoro dýchat a z toho puchu se mi dělalo zle. Ale snažila jsem se bránit. Kopala jsem kolem sebe, snažila jsem si odtrhnout ruku od úst. Mlátila jsem ho a kousala ale vše bylo marné. Pak jsem ucítila prudkou bolest za krkem a nastala tma...
