,,Možná ano.'' pomyslela si babička Hilda. ,,Možná by šlo tancovat i se zlomenou nohou.''
Seděla na židli u stolu ve velkém prostorném sále. Na sobě měla starodávné šaty a vedle sebe berle.
Nohu si zlomila při pádu, který způsobil její kocour. Kdyby se ho nelekla, nemusela by spadnout.
A šaty? Ty na sobě měla z jediného důvodu. Byla totiž pozvána na každoroční ples ve Větvi.
Tenhle ples pořádala psychiatrická léčebna, která většinou léčí lidi s těžkými depresemi. A mezi takové lidi patří i Hilda.
Její deprese jsou sice lepší, ale i nadále musí brát antidepresiva.
Hodila do sebe dvě tabletky a popadla berle.
Opatrně se postavila. Zrovna končila pomalá valčíková skladba.
,,Vyhlašuji pánskou volenku. Pánové, vybírejte dobře. Bude polka.'' oznámil hlasatel, který stál na pódiu.
Hilda odpajdala od stolu.
,,Smím prosit?'' ozvalo se za ní. Hilda se pousmála. Odhodila berle.
,,Ale mám zlomenou nohu.'' řekla.
,,Nevadí.'' řekl muž. Byl to její soused a dobrý kamarád. Nabídl jí rámě. Přijala.
Zavedl ji doprostřed sálu.
Zazněly první rychlé tóny polkové melodie.
Po celou dobu tance Hilda zakopla jen jednou – když jí soused přišlápl sádru.
Ano – opravdu lze tancovat se zlomenou nohou.
Abych vám to vysvětlila. Zadání bylo:
Postava: Depresivní babička
Místo: Větev
Téma: Tancovat lze i se zlomenou nohou
První věta: Možná ano.
A tak z toho vzniklo tohle. Smysl naprosto postrádající věc, která nemá ani hlavu ani patu (sádru).
Tak snad se líbilo (pochybuju :D).
Luv ya :3
-Anamiel-
ČTEŠ
Moje vlastní výtvory
AcakTahle knížka vznikla náhodou asi před týdnem. Kapitoly do ní jsem ale psala daleko, daleko předtím. Studuji obor knihkupectví. Učíme se zde, jak se vůbec dělá taková kniha, historii literatury, ale i psaní. A tak jsem tu s touhle knihou. Budu sem vy...
