He won |1D|

5. kapitola

Dveře se otevřely, a stál v nich Styles. V černých skinny jeans, bílém tričku, a přes to světle modrou kostkovanou košili s krátkým rukávem. Musím uznat, že mu to slušelo.

To, že se neusmíval, mě nijak nepřekvapilo. U něj úsměv, natož smích asi není na denním pořádku. No, alespoň něco máme společného...

"Vítejte, slečno Bunst."

"Dobrý den, pane Stylesi."

"Pojďte dál, prosím." Řekl Styles, a stoupl si na pravou stranu dveří, abych mohla projít.

Kancelář má sice velkou, moderní, ale je z ní přesně znát jeho osobnost a duše. Prázdná. Žadné fotky, žadné obrazy, jen stůl, židle, sedačka a ta nejmodernější zařízení.

Pomalým krokem jsem došla doprostřed místnosti, kde už mě ale předběhl Styles, který se šel posadit na roh svého stolu.

"Sedněte si prosím tady, na tu sedačku." Pokynul mi. Projistotu jsem ho poslechla jak hodinky.

"Děkuji."

"Dáte si něco k pití?" Zeptal se mě. Ne, vážně není milý.

"Vodu, prosím."

Zmáčkl tlačítko na stolním telefonu, a řekl

"Samantho, přines nám dvě vody." A po pár vteřinách dodal "prosím." Alespoň, že tak.

Nemůžu říct, že by byl nevychovaný, to v žádném případě. Chová se velmi slušně, ale bohužel ne mile.

Přijde mi jako člověk, co nemá city. Mrtvola...

"Vím, co si právě teď myslíte." Zahleděně jsem se dívala na výhled z jeho kanceláře, když v tom prolomil ticho.

"Vážně, a na co tedy?"

"Něco v tom smyslu Hrubý člověk. Chci Vás jen ujistit, že nejsem zlý, jsem pouze... jak to říci. Poněkud uzavřený, a mám své hranice. Ke všem si držím odstup."

"Tohle si vůbec nemyslím. Nejste hrubý, pouze jen ne milý, to je vše." Po dokončení mé věty jsem se na něj podívala, a přísahám, že se v tu chvíli zasmál.

"Jsem vážně ráda, že jsem Vás pobavila, ale nebylo to mířeno tak, jak to vyznělo. Věřte mi." Zasmála jsem se s ním, radši.

"Nebylo by lepší si tykat? Pokud by Vám to nevadilo." Zeptala jsem se, a zklonila jsem hlavu.

"Ano, bylo by to nejlepší." Usmál se. Co se děje? Smích, úsměv? Třeba opravdu umí být i milý.

Zvedl se ze stolu, a šel směrem ke mně. Já se zvedla ze sedečky, a potřásla si s ním rukou.

"Harry, těší mě."

"Mia. Mě také."

Znovu se usmál. Docela mi to zvedlo náladu, musím přiznat.

"Dobře tedy, Mio. Asi bychom měli začít s vykládáním faktů, o případě. Nejdřív mi povězte to, co vše víte vy, tedy, víš ty. Potom Ti řeknu něco, co jsem už stihl zjistit já, ano?" Řekl, a u toho se zpět sedl na roh jeho stolu, a vzal si do ruku jeho sešit, pravděpodobně s poznámkami. Docela se divím, že tohle všechno nemá v počítači.

"Dobře..." Povzdechla jsem si, a opět se mi vrátila špatná nálada, tím pádem zmizel i úsměv.

"Zayn Malik. Teď je Zaynovi 25 let, a je z Anglie, kde žil do svých 10ti let, potom se s jeho matkou a dvěma sestrami odstěhoval sem, do New Yorku. Ten rok, co zmizel si dokončil univerzitu, během které získal dost slušnou pozici v jednom Marketingovém centru."
Cítila jsem, jak mi začínají červenat tváře, a lesknout se mi oči od návalu slz.

"Jsme spolu... ehm, byli jsme spolu od mých 20, takže už docela dlouho." Vážně se musím držet, abych se tu nerozklepala a nezačala brečet.

"Jeho matka se mnou nemá moc dobrý vztah, nemá mě ráda. Ale jeho sestry jsou vážně skvělé. Nejvic si asi rozumím se Safou. Ona mi hodně pomohla..."

Kašlu na to.

Nevydržela jsem to, a rozbrečela se. Slzy mi tekly po tvářich, a ruce se mi klepaly.

Podívala jsem se na Harryho, který šel směrem ke mně. Posadil se vedle mě na sedačku, dal mi ruku na rameno, a řekl

"Udělám vše, co bude v mých silách. Slibuju Ti to, Mio." A naznačil úsměv.

"Děkuju." Utřela jsem si slzy, a bylo mi o trochu líp.

Harry už nešel zpět ke stolu, ale seděl na sedačce se mnou.

"Vím, že to musí být těžké, ale řekni li prosím všechno, co víš."

"Noc předtím, než zmizel jsme spolu byli v klubu. Moc často jsme nikam nechodili, tohle byla vyjímka... Domů jsme jeli asi ve dvě ráno. Spali jsme asi tak do 11. Když se Zayn vzbudil, tak byl takovej zvláštní. Smutnej. On nikdy nebýval smutný. Řekl mi, že jede za jeho mámou, loučil se se mnou, jako kdyby to mělo být napořád. V tu chvíli mi to nedošlo, ale začalo mi to docházet s odstupem času, co zmizel. Nevím, co se stalo u jeho matky, ale tam jen přijel, chvilku si hrál s malou Jull, a potom šel do jeho pokoje, do kterého už moc často nechodil. Položil tam peněženku, klíče od bytu, a odjel. Vzal si jen mojí fotku... Jeho mámě řekl, že jede za mnou, což je docela klišé, protože mně ten den řekl, že u Trishy zůstane až do dalšího dne. Druhý den jsem šla do práce, a večer mi volala Trisha, jestli je náhodou Zayn už doma. Doma nebyl... Začala jsem hledat, všude. Nikde nebyl, nebral mi mobil, nic. Jsem si jistá, že není mrtvý. Někde je, jenom nevím kde." Slzy mi zase tekly proudem, ale už jsem se je nesnažila zastavit.

Harry očividně váhal, ale nakonec mě obejmul. Vážně, vážně hezky voněl.

Vždycky jsem to měla tak, že mi všechna objetí mi dodala sílu. No, tohle obzvlášť.

"Mio, najdeme ho. Věřím tomu." Šeptal, mezitím co jsem se snažila uklidnit.

"Díky."

"Vím, že to musí být těžké, ale mohla by jsi mi říct, co všechno už zjistili ti přede mnou?"

"No... vcelku skoro nic. Snad jen to, že jeho nejlepší kamarád, Niall, měl letos nějaké opletačky kvůli drogám, a měl v tom Zayn taky docela dost slušně zapletený prsty. Ale nikdo mi nikdy víc neřekl..."

"A na tomhle oni pracovali takovou dobu? To je vážně směšné." Prohodil Harry.

"No... Já už tedy taky něco zjistil. To s těma drogama už tedy asi víš, ale měla by jsi taky vědět, že Niall údajně den potom, co Zayn odešel, odcestoval do Amsterdamu. Teda, tak to bylo řečeno všem jeho blízkým. Niall je s jeho rodinou stále v kontaktu, ale tak na 85% je stále tady, zde v New Yorku."

"O tom jsem slyšela, ale nikdy jsem si to nespojila takhle dohromady. Vážně jsem si myslela, že tam jel studovat umění..."

"No, tak to asi určitě ne."

------

Ještě asi hodinu jsem seděla s Harrym v kanceláři, procházeli jsme fakty, a sepisovali nějaké dokumenty.

Od dnešního dne mi je Harry k službám 24 hodin denně, a kdykoliv něco on, či já zjistíme, okamžitě si máme zavolat. Prostě team work.

Když už se začalo pomalu stmívat, jela jsem domů.

Doma jsem si uvařila kávu, zapálila svíčky, zabalila se do deky, a pustila si film. Se Zaynem jsme měli opravdu rádi filmové maratony. A tenhle film, Kingsman byl náš úplně nejoblíbenější.

Z filmu jsem neměla skoro nic, protože mi myšlenky pořád létaly jinam. Upřímně, jsem docela ráda, žw jsem narazila na někoho, jako je Harry. Cítím, že se to konečně pohne vpřed, a najdeme ho.

---------
Omlouvám se, že je díl tak strašně moc dlouhý, ale nešlo to jinak sepsat.

V příští kapitole se to hodně, hodně rozjede, věřte mi :D

Enjoy

ledarenda