Cedník

(První a (možná ne úplně) poslední část tohodle čehosi)

"Gee?" Jeho hlas najednou prolomil to vcelku příjemný, usínací ticho.
"Hm?"
"Spíš?" Ne Franku, jsem náměsíčnej, ale jsem moc línej chodit, tak ti ze spaní odpovídám na otázky, heh.
"Ne, nemůžu usnout," odpověděl jsem popravdě. Frank se na mě z postele nakloní, ač v tý tmě asi stejnak nic vidět nemůže, maximálně tak obrys mý na zemi ležící osoby.
Jo, ač přespává on u mě, já spim na zemi. Do postele bychom se oba nevešli (nebo jo, ale nemyslim, že by to chtěl absolvovat) a mně tohleto stejně nějak netrápí. No co, tak by starého dobrého Gerarda sežrala nějaká podpostelová příšera. A navíc by Frank padal do měkkýho (ikdyž nevim, jestli by některý části mě byly zrovna měkdý, hehehm), kdyby spadnul z postele - a že se mu to stává nemálo.
Mohli bychom sic oba spát na zemi, ale jak říká Frank - nevyužít postel by bylo hloupý. A ikdyž se stejně většinou hádáme o to, kdo kde bude spát, dopadne to takhle vždycky.
Ale jak už jsem říkal, nestěžuju si. Jen občas, když mi třeba přistane Frankova ruka na obličeji. Ne, že by neměl pěkný ruce, ale...No, to teď nebudeme řešit.
"No...Já taky ne. Nepovíš mi něco?" Vysouká ze sebe potichu. Ač doma nikdo jinej dneska není, šeptáme. Už jen tak, ze zvyku.
"A co?" Fakt jsem moc nevěděl, co po mě chce.
"Nevím, cokoliv...Co ti tak přijde na mysl," odpověděl. Co mi tak přijde na mysl? Ty Franku, ty. Ale hádám, že to by ho zrovna moc nepotěšilo.
"No...Já fakt nevim," zašeptal jsem mu popravdě nazpátek.
"Prosím, Gee, fakt cokoliv. Je mi jedno co, rád tě poslouchám. Máš takovej uklidňující hlas." Prosím? Co mi to právě pověděl sám velký Frank Iero? No dobře, tak zkusim něco vymyslet.
"Ehh, no...Tak třeba cedník."
"Cedník?," uchechtl se Frank.
"Jo, říkal jsi, že to může bejt cokoliv, ne?"
"Nojo, nojo, tak už povídej," řekl Frankie, vypustil ze sebe nějakej ukrutně roztomilej zvuk podobnej chichotu a zahrabal se ještě víc do peřin pln očekávání.
"No...Takže cedník. Cedník je vcelku zajímavá věc, ač se teda moc neřešej. Což je docela škoda. Víš, no...Sám se občas jako cedník cejtim. Víš, co se tak mýho života a těch hezkejch chvílí týče. Jsou tu lidi, co maj mísu či hrnec, do kterejm se jim hezký vzpomínky a radost pěkně kupěj, jen jsou pak už od spoda možná trochu zapomenutý, ale pořád tam jsou a dělaj těm lidem radost. Pak jsou tu síta a takový věci. To je vlastně skoro jako ten hrnec, radostný vzpomínky se ti kupěj a taky víceméně zůstanou tam kde jsou, pokus s nima nějak víc nepohneš - a většinou to odnášej ty spodní a skoro zapomenutý.
A já? Já mám cedník. Ne jen, že se mi radostný okamžiky vcelku vyhejbaj - lidi cedníky taky moc nepoužívaj, ale když už se něco takovýho stane, je to jen chvilkový a rychle to zase odteče pryč, a ač z toho mám možná matný vzpomínky, ty špatný je zas lehce přemůžou.
Říkám tomu cedníkovej efekt."
Fakt jsem se vcelku rozpovídal. Na mě vážně dost. Frank...Už asi spí, co? Ale stejně mě něco nutí v tom, abych pokračoval.
"Víš, Frankie, jsi jeden z mála lidí, u kterejch cedníkovej efekt nefuguje. Ty krásný vzpomínky s tebou tu budu mít snad na vždycky, no, ať už ty velký a hodně důležitý, nebo ty i na oko zanedbatelný drobnosti jako to, jako tajemný noční procházky či společný rozhovory, který většinou vyvrcholej v nezvladatelný záchvaty smíchu. Ty mám strašně rád. Fakt jsi člověk, se kterým bych se dokázal smát snad v každý situaci a když už ne, alespoň se nechat uklidňovat tvým. Ať už třeba jen letmej úsměv či až trochu holčičí zachichotání se, který roztomilostí předčí klidně čtyřicet štěňátek. Fakt máš krásnej úsměv, je to malý slunce každýho mýho zachmuřenýho dne."
Přestaň Gerarde. Ihned. To na mě řvalo ze všech stran mý svědomí, ale já nemohl. Měl jsem nenadálou potřebu to říct, konečně to dát najevo.
"Jsi ta nejskvělejší osoba, co znám. Vždycky jsi tu pro mě byl, vždycky jsi mi pomohl a já jsem ti za to neuvěřitelně vděčnej. Zbožňuju i se na tebe jen tak koukat, jak jen tak sedíš na lavičce v parku, hlavou otočenej ke slunci, který si s úsměvem plně vychutnáváš, mezitím co si letní větřík jemně pohrává s tvýma vlasama. Fakt jsi úžasnej a mám tě strašně rád. A poslední dobou mám pocit...Že i víc než to.
Miluju tě, Franku," tu poslední věc jsem skoro zašeptal pro sebe, ale stejně myslím, že by to mohl slyšet.

Zastavil jsem se nad tím, co jsem právě řekl. Právě jsem vyznal lásku svýmu nejlepšímu příteli. Srdce mi divoce tlouklo a skoro jsem nedokázal dejchat.
Rychle jsem se zvedl a přesvědčil se o tom, že Frank spí. Díkybohu (ikdyž ne, že bych na něj věřil.)
Po nějaký chvíli se mi, ač bych to nečekal, podařilo taky usnout.

Šli jsme zasněženou ulicí. Všude byla poklidná atmosféra a kupy sněhových vloček se pomalu snášely na zem. A na nás. Ač jsem nevěděl proč, byl jsem šťastnej. Začal jsem zkoumat pár sněhových vloček na mém rukávě. Byly moc krásné, každá jiná. "Every snowflake is different just like you..." začlo mi hráti kdesi v hlavě a já netušil, odkud to přišlo. Podíval jsem se na svůj doprovod. Lehkým krokem šel po zasněženém chodníku a snažil se chodit po místech, kde ještě nejsou žádné stopy. Zářila z něj bezstarostnost a taková děstská radost, až sem se musel pousmát. A nebudu vám lhát, taky mu to v tom padajícím sněhu neskutečně slušelo.
Po chvíli zaznamenal můj pohled a s úsměvem mi ho opětoval. Posunul se blíž ke mně a já ho chytil za ruku. Neřešil jsem, kdo by nás mohl vidět a co by nám mohl provést, v tu chvíli pro mě existoval jen on. Sníh mu jemně dopadal na hlavu. Začalo sněžit ještě trochu intenzivněji. Frank se mi vytrhl, začal poskakovat a chytat vločky na jazyk. Nechal jsem ho a jen se v povzdálí koukal a usmíval se. Po chvíli jsem to ale nevydžel a rozběhl se za ním. Jemně jsem si ho k sobě přitáhl a políbil ho. Po chvíli jsme se od sebe odtrhli a on mě pevně obejmul, což jsem mu ihned oplatil.
"Miluju tě, Gee," zašeptal mi do hrudi a ještě víc se na mě namáčkl.
"Já tebe taky, Frankie," odpověděl jsem mu zašeptáním do jeho zasněžených vlasů.
Tak jsme tam stáli v padajícím sněhu a já si přál, aby to nikdy neskončilo.

Vzbudil jsem se do vcelku příjemně prosluněnýho dne. Po rozlepení očních víček jsem se protáhnul a promnul si oči. Skoro jako ti lidi v reklamách či filmech, jak s úsměvem vstávaj do těch sluníčkatejch dnů jejich sluníčkatejch životů. Kéžby.
Vycejtil jsem, že něco není v pořádku. Tedy spíše někdo. Otočil jsem se a podíval nahoru na postel a s udivením se koukal na tu prázdnotu. Jasně, byla tam matrace, mírně rozharašená peřina - ale ne to hlavní, Frank.
Prohrábnul jsem si svý podlouhlý, černý (a momentálně rozcuchaný) vlasy a s malýma obtížema jsem se zvednul. Rozhlédl jsem se po svém vcelku skromně zařízeném pokoji, podíval jsem se i do skříně či pod postel, jestli to třeba není jen jeden z Frankovejch vtípků, ale po mym trpasličím princi nikde vidu ani slechu.
Než jsem se jal prozkoumávat i další místa našeho domu, napadlo mě podívat se, kolik je vůbec hodin. Došoural jsem se ke svýmu psacímu stolu, na kterým parazitovala horda různě poházenejch papírů, a natáhl se pro telefon, kterej na jeho kraji ležel.
Ale v tom jsem si všiml malýho papírku, kterej tak bezelstně polehával na stole. Moje zvědavost byla i mou zkázou. Musel jsem číst několikrát, abych pochopil. Abych vstřebal tu informaci, která tam tak nevinně v tý jednoduchoučký větě vězela. Těch pár slov, který mi málem vyrazily dech, kterejm tolik a tolik nechci věřit, který mi asi obrátěj život vzhůru nohama:

NESPAL JSEM. - FRANK