Neymar's fucking true (CZ) [1. série] ✔

48. Vánoce 1/2

Ha, myslela jsem, že nic vánočního nestihnu a ouha, jsem tady s novým vánoční překvapujícím dílem. :D Když už je ten štědrý den, takže dneska dám oba dva díly, aby jsme je měli hezky po kupě. :D Snad se bude líbit. :)) 

Za 4 měsíce 

Už jsou to 4 měsíce, co jsme spolu. Je to neuvěřitelný. Dokonce nám na náš vztah nepřišli ani novináři, ale v novinách se skoro každý den psalo o paní neznámé. Bylo to super si číst, to co o mně psali. Někdy, ale zase opak. Když jsem se dívala na sociální sítě a tam viděla jak psali Neymarovi, že mu konečně přejí šťastný vztah, bylo to skoro k pláči. Slzy štěstí. Měla jsem hodně velkej strach z fanynek, on jich má snad víc než kluků. Ale taky se našlo pár, těch co psali, že jsem sním jen kvůli slávě a prachům. Což není pravda. Peníze mám sví, sama jsem si je těžce vypracovala a teď si můžu užívat svobody. A o slávu mi nikdy nešlo. Ptáte se kdo všechno o nás ví? Dobrá otázka. Tak ví to samozřejmě obě rodiny, naši kamarádi a kluci z fotbalu. 
Vzpomínala jsem na to, jak jsem se po první setkala s Neymarovými rodiči. Tak jako vždycky jsem byla strachem bez sebe. Oni přiletěli speciálně kvůli mně z Brazílie sem do Barcelony. Byli jsme na večeři. Bylo divný, že nás neviděli novináři. Pomyslela jsem si a kráče dál ulicí.  No prostě, jeho mamka je úžasná žena a jeho taťka je velký sympaťák. Měli jste vidět jejich nadšení, když mě viděli. S Nadine -Neymarova mamka- jsme si potykali, tak jako s jeho otcem. Já a Nadine jsme se stali kamarádky.
Vzpomínala jsem na ten snad nejvíc stresující den a kráčela si to bistra za holkama, když v tom se ozvalo pištění brzd. Zamotala se mi hlava a upadla jsem na zem. 

Pohled Neymara 

Seděl jsem v nemocniční čekárně v mé dost dobře známé nemocnici. Ptáte se proč moc dobře známé? No, protože když jsem měl zlomený kotník, tak jsem byl v téhle nemocnici. Nervozně jsem klepal nohama do podlahy. Nesnáším tohle čekání. Ticho, všude je tak stresující ticho. Otevřeli se dveře a z nich viděl muž celý v bílém. 
"Jste tu kvůli Carolině De La Roso?" optal se mě doktor. Stoupl jsem si a přikývl na souhlas. "Neměl bych vám dávat žádné informace, protože nejste rodinný příslušník, ale pro jednou udělám vyjímku." celého si mě prohlídl.
"Jsem její přítel, budu jen rád když mi řeknete co je s mojí přítelkyní."
"Vaše přítelkyně utrpěla otřes mozku a menší poranění ruky. Teď jí do těla zavádíme kapačky." řekl a chtěl odejít. 
"Můžu jít za ní?" 
"Samozřejmě, je vzhůru. Pokoj číslo 25 na konci chodby." podíval se do papírů "A blahopřeji" řekl a odešel pryč. 
"ehm, Děkuji?" zamrmlal jsem si spíš pro sebe. Rychlím krokem jsem se vydal k pokoji číslo 25. Pomalu jsem otevřel dveře a moje oči padli hned na postel, na které byla Carol v polo sedu.
"Pane bože zlato. Víš jakej jsem měl strach? To mi nedělej." řekl jsem a šel za ní k posteli, až potom jsem si všiml, že je v pokoji ještě někdo. "Čau holky" pozdravil jsem Avril a Bellu, které seděli na gauči naproti posteli. naklonil jsem se ke Carol a dal jí pusu. Vzal jsem si židli a sedl si k posteli. Chytl jsem jí za ruku, na které měla hadičky od kapaček. Brrr.
"Jak se ti to stalo?" zeptal jsem se a čekal odpověď. 
"Šla za náma do bistra, když jí nějakej debil srazil na přechodu." řekla Bella. 
"Jak to víte?" zeptal jsem se, protože jestli šla za nima tak asi ony s ní nebyly. 
"Srazil jí na přechodu naproti bistru, takže jsme to viděli před okno." řekla pro tentokrát Avril.
"Mám menší dotaz. Proč mi doktor řekl, že mi blahopřeje? Uniklo mi něco? Carol a pravdu!" podíval jsem se do těch jejích krásných hnědých očí, které se začali plnit slzami. 

Pokračování příště!! .... :D Jsem zlá, já vím. :DD VESELÉ VÁNOCE! :3 Konečně jsou tady. :D 
Pokračování bude tak za 2 možná 3 hodiny. :D Máte se na co těšít. :D 
Děkuji za komentáře a votes :33