Komorník (Pozastaveno na neurčito)

Část první - Smlouva

Nad hlavami nám létaly kletby, ale nevzdávali jsme se. Tohle jsem již prožila, proč musím znova? Vyslala jsem smrtící kletbu a zbavila se tak nadobro svého protivníka. Smrtijed, klesl k zemi. Nemusela jsem mu kontrolovat tep, abych věděla, že je mrtvý.

Všude kolem probíhal lítý boj. Kletby střídala štítová kouzla, kouzelníci uskakovali a snažili se vyhnout nejednomu zbloudilému kouzlu. Musela jsem je najít. Musela jsem najít své přátele. Rona a Harryho. Úzkostlivě jsem se rozhlédla, ale viděla jsem jen spoustu spolužáků, učitelů a smrtijedů. Tady nebyli.

Rozběhla jsem se od toho všeho pryč. Nenechávala jsem všechny ty lidi, které jsem znala, samotné. Utíkala jsem pomoct těm, které jsem milovala víc. Harrymu a Ronaldovi. Potřebovali mě. Vždy mě potřebovali. Našla jsem je na nádvoří.

Ron bojoval s Averym. Při pohledu na Carrowa mi tuhla krev v žilách. Najednou jsem se při pohledu na něj nedokázala pohnout. Vracely se mi všechny ty vzpomínky na zjizvené tváře mých přátel ukrývajících se v Komnatě nejvyšší potřeby.

Avery vyslal Avadu. Zasáhla Rona do prsou. Jeho bezvládné tělo se svezlo k zemi. Slepé oči upíral k temnému nočnímu nebi. Z hrdla se mi vydral výkřik. Nezněl lidsky. Zněla jsem jako trpící zvíře. Přišla jsem o něj. Přišla jsem o něj a Avery se usmíval.

Klesla jsem na kolena. Po tvářích mi stékaly slzy. Ten žal mě ochromil, nedokázala jsem vnímat nic jiného než Ronovo nehybné tělo. Nevnímala jsem kletbu, kterou ke mně Avery vyslal. Nesnažila jsem se bránit. Někdo mě však zaštítil.

Harry! Pozvedla jsem hlavu. Usmíval se. Ruku, v níž třímal hůlku, měl svěšenou. Copak jsme už vyhráli? Už je konec? Už se můžou ostatní radovat? Došlo mi to. Harry se usmíval, přece jen mě zachránil, ale v očích mu chyběly jiskry života. Klesl bezvládně k zemi.

S trhnutím jsem se probrala a posadila jsem se na posteli. Vše zakrýval tmavý těžký baldachýn, který ke mně nepropouštěl žádné světlo. Nevěděla jsem, jestli je už ráno, zato jsem věděla, že teď už neusnu.

Spustila jsem nohy na chladnou podlahu a nahmatala pod postelí boty, do kterých jsem okamžitě vklouzla. Skromně zařízenou místnost osvětloval jen svit měsíce pronikající do mé ložnice škvírou mezi závěsy. Byla stále noc.

Prošla jsem do své koupelny, abych si opláchla obličej studenou vodou. Opřela jsem se o umyvadlo a unaveně se zahleděla do zrcadla. Osoba, která se na mě dívala, mi byla podobná jen málo. Kdysi růžové tváře byly bledé a propadlé. Tmavé kruhy pod očima mi ve dne připomínaly peklo, které jsem zažívala každou noc. Vždy neposlušné vlasy mi teď splihle visely okolo obličeje. Nikdy jsem nebyla tlustá, ale klíční kosti jsem měla vystouplejší než před válkou. Chřadla jsem a umírala každým dnem víc. Už jsem si nedávala na ději. Už jsem nemohla najít štěstí. Kam zmizela ta Hermiona, která vždy viděla naději? Kam se poděla, když ji potřebuju? Umřela, připomněl mi hlas v mé mysli. Umřela s Harrym a Ronem.

Odtrhla jsem zrak od cizinky v zrcadle a vrátila se do postele. Snažila jsem se to nedělat, ale ve chvílích ticha, jako byla tahle, jsem si nedokázala pomoct. Začala jsem vzpomínat. Vzpomínala jsem na radostné chvíle se svými přáteli, které teď už nikdy neuvidím. Nikdy je neobejmu.

Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Přátelé, rodina – to všechno jsem ve válce ztratila. Snažila jsem se rodiče ochránit. Vymazala jsem jim paměť a poslala je žít jejich velký sen. Ale našli je. Nevím jak, ale našli je. Našli je a zabili.

Ten den kdy skončila válka, skončil i můj život. Přišla jsem o všechno, co jsem milovala. Dostala jsem sice od ministerstva nějaké peníze, ale ty mi nemohly vrátit Harryho, Rona ani rodiče. Nikdy jsem nezjistila, kdo mi vzal rodinu, ale...

„Musím je najít," zašeptala jsem do tmy. Musím najít ty, kdo mi zabili rodiče. Musím je pomstít. Pomstím Harryho, pomstím Rona a pomstím i rodiče. Ti, kdo za to můžou, zemřou. Ale nejdřív budou trpět jako já.

Srdce jsem měla rozervané. Stará Hermiona by nikdy nic takového nedopustila. Nikdy by nic takového neudělala, ale já jsem byla nová, jiná, lepší, silnější.

Najednou se v pokoji nepřirozeně ochladilo. Obezřetně jsem sáhla po hůlce a zůstala jsem skrytá za těžkými nebesy. Takové ochlazení mohlo znamenat jediné. Mozkomorové. Zadívala jsem se k oknu a čekala, až se na něm utvoří jinovatka, která předznamená jejich příchod. Teď už mám cíl. Teď už nechci umřít.

V pokoji bylo ticho a chladno, ale ne tolik, aby tu byli mozkomorové. Posunula jsem se na posteli a netroufala si z ní vstát. Zažila jsem Voldemorta, ale ve stínech vždy může čekat další zlo, které jen čeká, až budu mít slabou chvilku, ve které mě bude moct zabít.

„Je tam někdo?" Jsi hloupá. Co čekáš za odpověď? Ano, to jsem já a přišel jsem tě zabít?

„Ano," ozval se plíživý hlas. Nadskočila jsem.

„Kdo je to?" Hlas se mi třásl, ale hůlku jsem měla připravenou k útoku. Rozhlížela jsem se po pokoji. Hlas se odrážel od holých stěn a bylo těžké určit, odkud se ozývá. Periferním viděním jsem v jednom z temných koutů pokoje zaregistrovala pohyb a okamžitě tam stočila hůlku.

„Volala jsi mě. Tvé srdce mě volalo. Toužíš po pomstě. Pomůžu ti." Ať to byl kdokoliv, nabízel mi pomoc. Ale já jsem nikoho nevolala.

„Kdo jsi?" zopakovala jsem svou otázku neoblomně. Když se mi nedostalo odpovědi, vyslovila jsem tiché lumos. Konec hůlky se rozzářil a osvětlil temný kout. Něco tam bylo, ale zmizelo to. Vyděšeně jsem hůlku stočila na druhou stranu. To bylo jediné místo, kam to mohlo uniknout.

Něco mi narazilo do ruky. S vyjeknutím jsem upustila hůlku. Spadla na zem a její zářící konec pohasl.

„Víš, co chceš? Jsi připravena sepsat smlouvu?" V hlavě jsem se probírala seznamem všech známých kouzelných tvorů, kteří sepisovali smlouvy. Jediní, kteří připadali v úvahu, byli leprikóni. Jenže ti se neskrývají ve stínech a je potřeba je chytit, než si něco může člověk přát a sepsat smlouvu. Na povrch se draly zbytky staré Hermiony. Zvědavost.

Ale proč? Proč by tě mělo zajímat, kdo ti nabízí pomoc? Chce ti pomoct, moc na oplátku chtít nemůže. Neudělej chybu, přijmi nabízenou ruku. Udělej to. Přijmi. Ten hlas v mé hlavě měl pravdu.

„Smlouvu?" zeptala jsem se zvědavě. „Co budeš chtít za pomoc?"

„Nic velkého," najednou zněl ten hlas mlsně. „Tvou duši."

Zatočila se mi hlava. Mou duši! Kdo vykupuje duše? Démoni. Netušila jsem, že existují. Hlavou mi vířilo mnoho myšlenek a dřív než jsem se dokázala zastavit, ptala jsem se, co přesně za svou duši dostanu.

V odpověď se přede mnou objevil pergamen. Pročetla jsem si ho. Získám loajalitu démona, se kterým smlouvu sepíšu. Ale taky získám znamení, které mě s ním navždy sváže. Prohlížela jsem si řádky kritickým okem a pročítala každou větu dvakrát, abych si byla jistá, že ji dobře chápu. Jen jsem pomyslela na to, že smlouva je v pořádku a v ruce se mi objevil brk.

„Podepiš," přikázal hlas. Zněl hladově. Vyhověla jsem. Přiložila jsem brk k papíru a začala psát. Nevypadalo to magicky. Vypadalo to jako obyčejný podpis, obyčejným inkoustem.

Mé jméno začalo však v pergamenu zářit. Dívala jsem se na to s vykulenýma očima. Ve vzduchu jsem cítila syrovou magii. Bylo jí tolik, až mě oslepila.

V pravém oku jsem ucítila bolest. Jako by se mi ho někdo snažil zaživa rozřezat v hlavě. Začala jsem křičet. Bolest se nedala vydržet. A pak vše potemnělo. Všude bylo ticho a tma. Upadla jsem do mdlob. Nebo možná do bezesného spánku.

„Slečno," ozval se za mými zády známý hlas. Otevřela jsem oči a zamžikala. Dívala jsem se na těžkou látku baldachýnu. Ten hlas... muselo se mi to jen zdát. Ani vzpomínka na noc se nezdála reálná. Světlo bylo stále stejně mdlé. Vše bylo při starém. Takže krom děsivých teď mám i dost divné sny? Za mými zády si někdo odkašlal.

Otočila jsem se na druhý bok a zaostřila na osobu v černém obleku. Jak on, tak i já jsem zalapala po dechu. Oněmělá úžasem jsem zírala na svého nového služebníka.