Komorník (Pozastaveno na neurčito)

Část čtvrtá - Obrana proti černé magii

Kráčela jsem temnou chodbou sklepení s komorníkem v patách. Všude bylo ticho. Všichni studenti byli ve svých třídách. A na mě čekala obrana proti černé magii s šestým ročníkem. I když byli mladší jen o pár let, které stíral můj mladistvý vzhled, nebála jsem se, že bych si okamžitě nezískala respekt.

Zpomalila jsem, když jsem zahlédla tolik známé dveře učebny. Najednou jsem dostala neodolatelnou chuť je rozrazit a vplout do třídy tak, jak jsem si to pamatovala ze svých studentských let od Snapea. Komorník mě však předstihl. Vzal za kliku a dlouze se na mě zahleděl. Kývla jsem a on otevřel dveře.

Hučení ustalo a ke dveřím se otočily zvědavé hlavy studentů zmijozelu a nebelvíru. Vkročila jsem do třídy a procházela uličkou. Dveře se zavřely a komorník, jako ozvěna, se vydal za mnou. Zvědavé pohledy se měnily na nechápavé nebo se naplnily opovržením. Za sebou jsem slyšela šepot, v němž dominovalo zděšení z mé přítomnosti.

Vystoupala jsem po dvou schůdcích ke svému novému stolu. Tak tady budu trávit většinu svého času? Stůl vypadal, že je opravdu bytelný a že zabrání průniku jakéhokoliv rádoby vtipného kouzla. Položila jsem na něj své materiály a přejela třídu kritickým pohledem. Ihned ztichli a sledovali každý můj pohyb.

„Nemusím se představovat. Všichni mě jistě znáte." Začala jsem a bloudila pohledem po tvářích studentů, kteří s mermomocí snažili vyhnout očnímu kontaktu. „Budu vás, počínaje dneškem, učit Obranu proti černé magii," přerušilo mě zachechtání ze zadních lavic, kam jsem taky upřela svůj pohled. „...a také Lektvary." Posadila jsem se za stůl a prohrábla dokumenty, abych našla zasedací pořádek. To byla buď novinka, nebo pozornost ředitelky.

Ve třídě vládlo ticho. Jedna jediná ruka byla nahoře. Zrzavá dívka se urputně hlásila a dožadovala se mé pozornosti. Pohlédla jsem na Snapea a ten se vědoucně usmál. Ta dívka mi připomínala mě, když jsem byla mladší. Konečně jsem pochopila, co Snape na mém chytrolínství nenáviděl. Neznatelně jsem si povzdechla.

„Ano, slečno..." zaostřila jsem okem do zasedacího pořádku, „Weasleyová." Na sucho jsem polkla. Weasleyová. Co má společného s Ronaldem? Kdo jsou sakra její rodiče? Co se to tu děje? Ty zrzavé vlasy nemohly lhát! Zvedla jsem k ní pohled a ona se zhluboka nadechla. Přesně tak jsem to dělala já, když jsem se chystala na sáhodlouhý proslov.

„S panem profesorem jsme skončili na straně dvě stě šedesát sedm. Probírali jsme," stočila svůj pohled k učebnici, aby přečetla nejspíš dlouhý a složitý název obranného kouzla.

„Tak učebnici zase zavřete," přerušila jsem ji. Ohromeně ke mně vzhlédla a vyčkávala, jak budu pokračovat. „Přichystejte si pergameny. Chci, abyste mi sepsali všechna obranná kouzla, na která si vzpomenete a která jste schopni použít." Ve třídě zavládlo ticho. Všichni na mě nepokrytě zírali. Určitě čekali hodně, ale tohle rozhodně ne. „Tik, tak. Čas běží."

Weasleyová se posadila a po vzoru spolužáků si vytáhla pergamen, na který po krátké chvíli vypisovala vše, co věděla. Já jsem se spokojeně opřela do polstrované židle a naslouchala zuřivému škrábání per. Při tom všem bych málem pozapomněla na papírování, které mě čekalo.

Naklonila jsem se nad papíry a začala vypisovat jednotlivé kolonky. Občas jsem pohledem přejela třídu, abych se ujistila, že nikdo nepodvádí nebo nevyrušuje ostatní. A když jsem se nedívala, mým zrakem byl komorník.

„Poslední řada čtvrtý zprava. Zmijozel." Ozval se mi u ucha Snapeův hlas. Upřela jsem pohled na černovlasého chlapce, který se snažil nenápadně opisovat ze zmenšené učebnice. Byl to on. Chlapec, který do mě vrazil, když jsem přišla. Střelila jsem pohledem po zasedacím pořádku, abych zjistila jeho jméno. Conan Dreamer. Ušklíbla jsem se a zaměřila jsem se zpět na své materiály.

„Zmijozel přichází o pět bodů. Radila bych vám tu učebnici schovat dřív, než přijde o dalších deset," pronesla jsem, aniž bych zvedla hlavu a vpisovala poznámky do knihy lektvarů, kterou jsem si vypůjčila ze skladu učebnic.

Třídou to zašumělo. Otráveně jsem se rozhlédla. Všichni se kolem sebe koukali a snažili se zjistit, kdo se opovážil podvádět. Netrvalo mi dlouho se rozmýšlet, jelikož dotyčný využíval zmatku a dál vesele přepisoval učebnici.

Otočila jsem se na Snapea a kývla. Zmizel a s hlasitým prásk se objevil za panem Dreamerem. Vtrhl mu z rukou zmenšenou učebnici a počastoval ho pohlavkem. Všichni tu scénu sledovali. Já pobaveně, žáci bojácně.

„Takže pan Dreamer připravil kolej o dalších deset bodů. Nejen za to vás čeká školní trest. Po vyučování za mnou přijdete." Měla jsem jasnou představu o tom, co s tímhle spratkem bude. Bude drhnout kotlíky, dokud se nebudou lesknout novotou.

Mé uspokojení z dobře vykonané práce však přerušil další chlapec, tentokrát z nebelvíru. Ti dva si byli tak moc podobní, že jsem nepochybovala o jejich blízkém příbuzenském vztahu. A opravdu, zasedací pořádek v tom místě hlásal jméno Arthur Dreamer.

„Váš bratr se přidá. Za ty posměšky." Zaklapla jsem knihu a nechala studenty, aby mi těsně před zvoněním donesli své práce. Všechny jsem úhledně složila na hromádku. Práce bratrů Dreamerů jsem před nimi roztrhla a nechala shořet na popel. Zaražení studenti odcházeli ze třídy, až jsem v ní zůstala s Komorníkem sama.

Vyčerpaně jsem se opřela a zavřela oči. Slyšela jsem šustění pergamenů a nemusela jsem se dívat, abych věděla, že Snape rovná mé věci do komínků a v tichosti naznačuje skřítkům, aby je donesli do mých komnat.

„Slečno," pronesl škrobeně. V odpověď jsem jen zamručela. Ucítila jsem jeho ruce kolem pasu a pod koleny a najednou byla židle pryč. Ruce mi v reflexu vylítly nahoru a omotaly se mu kolem krku. Dívala jsem se mu do obličeje. Většinou byl vzor klidu, ale teď se mu v obličeji objevilo pár vrásek. Neklidně přenesl váhu z jedné nohy na druhou a nervózně se ohlédl na zavřené dveře do učebny. Následovala jsem jeho pohled, ale neviděla jsem nic, co by mě mělo znepokojit.

„Postav mě zpátky na zem," procedila jsem skrz zuby. Jeho blízkost mě vyváděla z konceptu a tak jsem se to snažila zamaskovat vztekem. Poslechl a opatrně mě postavil na nohy. Jeho pravá ruka však stále spočívala na mém pasu a jeho pohled byl stále upřený na zavřené dveře.

Otočila jsem se ke stolu, abych na něm srovnala zbytek věcí. Dveře učebny se s tichým cvaknutím otevřely a vpustily dovnitř chladný závan vzduchu. Pohybem ruky jsem zastavila komorníka, který je chtěl jít zavřít.

„Není třeba. Už půjdeme." Říct to byla nejspíš osudová chyba. Dveře se s ohlušujícím prásknutím zavřely a odněkud z prostoru vyšlehl zelený paprsek smrtící kletby. Vykřikla jsem a schovala se za stůl. V nastalém tichu jsem slyšela jen svůj dech a téměř neslyšné kroky.

Opatrně jsem vyhlédla, ale nikdo tam nebyl. Jen na zemi ležel komorník. Oči měl otevřené dokořán a pohled bez života upíral přímo na mě. V ochablé ruce třímal hůlku. Vyděšeně jsem na něj zírala. Bylo to jako děsivé déjà vu.

Před očima se mi znova promítla smrt mých přátel. Ty prázdné pohledy, ochablé končetiny, zakrvácená těla. Ruka, která před chvílí hledala v záhybech hábitu hůlku, ztuhla a ačkoliv jsem ten kousek dřeva už nahmatala, nedokázala jsem se přinutit obemknout kolem něj prsty a bránit se, či zaútočit.

Zavřela jsem oči a snažila jsem se uklidnit. Zběsilý tlukot srdce i přerývavý dech se zpomaloval. Něco zašustilo. Vyděšeně jsem otevřela oči a ve stejné chvíli, jako jsem vytáhla hůlku, se přede mnou objevil muž, jež by se výškově mohl rovnat Hagridovi. Oblečení měl otrhané, páchnul jako by se poslední rok nemyl a taky tak vypadal. Otevřel ústa, snad aby vyslovil kletbu.

„Protego!" vykřikla jsem a modrý štít ho odhodil k protější stěně. Vyškrábala jsem se na nohy připravená se bránit útokem. Začal se pomalu a těžce zvedat ze země. Na tváři jsem ucítila závan a vzduch prořízl svistot.

Muž klesl na kolena. Z koutku úst mu vytekla stružka krve, oči měl vypoulené a s žuchnutím padnul k zemi. Otočila jsem se připravená poslat na dalšího protivníka avadu, ale jediné co, jsem viděla, byl můj komorník. Můj živý komorník.