Komorník (Pozastaveno na neurčito)

Část druhá - Hůlka

„Slečno," ozval se známý hlas, který jsem za posledních několik měsíců slýchala každé ráno. A nejen ráno.

Labužnicky jsem se protáhla a pohlédla na svého komorníka. Trhnutím roztáhl těžké závěsy a vpustil do mé malé ložnice denní světlo. Zamžikala jsem víčky, aby mé oči lépe přivykly slunci.

Komorník přistoupil k nočnímu stolku, kde na tácu stál stříbrný čajový servis. Nalil do šálku čaj a podal mi jej. Vše prováděl pečlivě, jako by něco takového dělal léta a ne jen pár měsíců. Přijala jsem šálek a sledovala kouř, který se líně vznášel nad tekutinou. Přičichla jsem.

„Ranní Earl Grey, jak jste si přála, slečno," pronesl škrobeně. Musela jsem se nad tím usmát. V prvních dnech jeho „sloužení" měl velký problém říci cokoliv, aniž by to vyznělo povýšeně či arogantně. Ačkoliv mé přání plnit musel, dával jasně najevo, jak moc je mu to proti srsti. Stále jsem pro něj byla ta šprtka Grangerová, mudlovská šmejdka. Časem však i on přišel na to, že vše je jinak.

Upřela jsem na něj svůj pohled. V onyxových očích se mu zalesklo. Svou démonskou touhu po mé duši skrýt nemohl, ale mě tato část neděsila. Toužila jsem se pomstít a duše byla malou cenou.

Upila jsem čaje a spokojeně pokývala hlavou. Šálek jsem mu vložila do natažených dlaní. Odhrnula jsem peřinu a spustila nohy k zemi. On mezitím odložil šálek zpět na tác a podal mi spodní prádlo, které jsem si oblékla.

V prvních dnech mi tento rituál byl nepříjemný. Každé ráno i večer mě vídal nahou. Neprohlížel si mě, ale já věděla, že vše vidí. Každý centimetr mé kůže. Nedíval se, přesto jsem na sobě cítila jeho pohled.

Oblékla jsem si bílou vypasovanou halenku, černou sukni s vysokým pasem a vklouzla do lodiček na nízkém podpatku. Postavila jsem se před svého komorníka a nechala veškerou práci na jeho šikovných rukou.

Bledými prsty mi zapnul řadu knoflíčků u halenky, aniž by se přitom jedinkrát dotknul mé kůže. Pak její lem zastrčil pod sukni, kterou následně zapnul. Vše dělal s maximálním soustředěním a mě se na rtech usadil samolibý úsměv.

Vložil mi do dlaní šálek s čajem a nechal mě odejít ke stolku se zrcadlem. Tam už vše bylo na mě. Rozčesala jsem si dlouhé hnědé vlasy, až mi splývaly na záda v hladkých vlnách. Odložila jsem hřeben a znova se napila. S líčením jsem neztrácela čas, pouze jsem mávla hůlkou. Komorník, který do teď stlal mou postel, se postavil těsně za mě. Skoro jsem cítila horkost jeho těla.

Zadívala jsem se na něj do zrcadla. Byl vyšší než já, ale to i v době, kdy jsem ho znala za jeho života. Černé vlasy mu splývaly kolem bledého mladistvého obličeje s orlím nosem. Byl pohledný a rozhodně mladší, než před svou smrtí, ale byl to on. Stejně jako já i on sledoval odraz v zrcadle.

Stočila jsem svůj pohled na sebe. Už jsem to zase byla já, plné rty, růžové tváře. Od doby, kdy jsme sepsali smlouvu, jsem se soustředila na své zdraví. Už jsem nebyla kostra potažená kůží, u které každou minutu někdo očekává úmrtí. Zadívala jsem se do svých očí. Tohle byla ta hlavní změna. Jedno oko jsem měl tmavě zelené, trochu dohněda. Takovou fádní barvu. Druhé mělo barvu tekutého zlata. Zlatavou duhovku hyzdilo znamení kontraktu.

Zavřela jsem oko a přiložila k němu pásku. Komorník chytil její volné konce a svázal je na mém temeni pod vlasy. Páska vypadala nepatřičně, ale skrývala, kým jsem se stala.

Když jsem zjistila, co se mi stalo s okem, hledala jsem nejlepší možnost. Vše selhalo. Kouzla nefungovala, čočky, jejichž využití jsem jako mudla znala, se okamžitě vypařily. Nenáviděla jsem ten kus látky, ale byla to jediná možnost.

„Máme sbaleno, slečno," vytrhl mě ze zamyšlení sametový baryton. Vstala jsem a nechala jsem ho, aby mi pomohl do černého kabátu. Sama jsem si kolem krku uvázala smaragdovou šálu.

„Je vše připraveno?" zeptala jsem se a natáhla si rukavice. V odpověď mi jen kývnul. „Výborně, pošli skřítky, ať mi dopraví veškerá zavazadla do Bradavic. Pak za mnou přijď na Příčnou. Budu tě čekat u Ollivandera."

„Jak si přejete, slečno," odsouhlasil a mírně se uklonil.

„A ještě něco," zarazila jsem se. Vytáhla jsem hůlku a vyslala k němu kouzlo, na kterém jsem posledních pár měsíců pracovala. Kouzlo ho udeřilo přímo do tváře a rozprsklo se na jiskřičky. Vypadal stále stejně, ale přesto ho ostatní tam venku budou vnímat, jako kohosi cizího. Nikoho jim nebude připomínat.

Vstoupila jsem do krbu a přenesla se letaxovou sítí na Příčnou ulici. Pomalu jsem jí procházela a nezaujatě si prohlížela výlohy obchodů, které jsem míjela.

Po pár minutách jsem dorazila k Ollivanderovi. Za války byl obchod vypálen, teď by to však nikdo nepoznal. Vše bylo nové, opravené. Můj věrný komorník již čekal před vchodem a pohledem se ujišťoval, zda jsem si vědoma, že to nemusí vyjít.

Beze slova mi otevřel dveře. Zvoneček oznámil náš příchod. Přešli jsme k pultíku a vyčkávali, až se objeví prodejce. Vše bylo tak, jak jsem si to tu pamatovala ze svých prvních let.

„Slečno Grangerová, takové překvapení! Přišla jste mě pozdravit?" zeptal se mile stařík a obdařil mě úsměvem, který jsem nehodlala oplácet.

„Pane Ollivadere," kývla jsem hlavou na pozdrav. „Toto je můj služebník. V rámci své služby u minulého pána přišel o hůlku. Přišla jsem mu obstarat novou." Ta lež z mých rtů sklouzla tak snadno.

Ollivander si prohlédl mého komorníka a zmizel mezi regály. Vrátil se s náručí plnou krabiček a podával mému sluhovi jednu hůlku za druhou. Ačkoliv se párkrát zdálo, že jsme tu pravou našli, nakonec to nebyla ta, která vyhovovala.

„Je mi líto, ale to byly všechny, které by mohly mladému pánovi vyhovovat," řekl zasmušile a mávnutím hůlky donutil krabičky s kouzelnými klacíky k návratu na svá původní místa. „Ačkoliv..." Sáhl pod pultík a vytáhl černou semišovou krabičku.

Zrak jsem upřela na komorníka. Při pohledu na tu krabičku zalapal po dechu a zorničky se mu rozšířily. To je ta pravá. Věděli jsme to oba.

Ollivander mu podal hůlku a obchodem se prohnal horký závan. Komorník užasle hleděl na svou novou hůlku.

„Tisové dřevo a blána z dračího srdce, deset a půl palce." Obchodník spokojeně pokýval hlavou. „Velmi temná. Ale mladý pán se zdá být moudrý. Jistě ji nepoužije k ničemu zlému." Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak se komorníkovi v očích zaleskla rudá.

„To jistě ne. Mám ji pro ochranu své paní." Naše pohledy se střetly. Topila jsem se v tom černém onyxu a on se vpíjel do mé zelené. Ano, na mou ochranu, tak zněla jedna z částí kontraktu.

Položila jsem na pultík před Ollivandera váček galeonů, otočila se na patě a s pocitem dobře odvedené práce vyšla z obchodu následovaná mužem oděném v černé. Tajemně jsem se na něj usmála.

„A teď, vzhůru do Bradavic." Můj hlas zněl cize. Tenhle velitelský tón jsem moc často nepoužívala, přesto jsem v něm našla chybějící kousky jistoty. Možná jsem neudělala správnou věc, ale udělala jsem vše potřebné, abych dosáhla svých cílů.