Komorník (Pozastaveno na neurčito)

Část třetí - Bradavice

Procházela jsem chodbami, které mi byly tak známé a přesto tak cizí. Všude bylo ticho, jen ze tříd se ozývalo hlučení studentů, nebo hlasy vyučujících profesorů. Ticho chodeb narušovalo pouze klapání mých podpatků a jejich ozvěna v podobě kroků mého komorníka.

„Ředitelna je stále na stejném místě?" ujišťovala jsem se.

„Ano, slečno."

Na nádvoří se rozezněly zvony ohlašující konec hodiny. Ze tříd začali vybíhat studenti. Jeden z nich do mě málem vrazil, a aniž by se omluvil, zmizel mi z dohledu. Zato můj služebník ke mně nadpřirozeně rychle přiskočil, aby mě podepřel a já nespadla. Chvíli jsem zůstala v jeho sevření a pak jsem se mu vytrhla.

„Spratci nevychovaní," utrousila jsem a sledovala hlouček dívek, které se na mě při těch slovech vykuleně zadívaly. Ačkoliv jsem se poslední léta držela v ústraní, není vyloučeno, že o mně a mé roli v bitvě o Bradavice slyšely. Takže také věděly, jak vypadám. Učí se o mně? Pokud ano, jsem hrdinka, nebo ta, díky níž byl „spasitel" zabit?

Zahnala jsem chmurné myšlenky a pokračovala ladnou rychlou chůzí směrem k ředitelně. Můj věrný poskok mi byl v patách, stejně jako dlouhý kabát, který kopíroval každý můj pohyb svým vlastním.

V tu chvíli jsem si dokázala jen užívat dobrého pocitu. Studenti se rozestupovali, abych mohla projít. Šuškali si o mně a netušili, že zanedlouho se každé jejich slovo může obrátit proti nim.

Došla jsem až k ředitelně a rázně zaklepala na bytelné dubové dveře. Zevnitř se ozvalo vyzvání ke vstupu. Komorník vzal za kliku, otevřel dveře a ustoupil na stranu, abych mohla projít.

„Hermiono!" ozvalo se radostné zavýsknutí stařeny a já jsem se zamračila.

„Ředitelko McGonagallová," oslovila jsem ji formálně. Komorník za mnou zavřel dveře.

„Drahé děvče, posaď se! Co tě k nám přivádí?" Pokynula k pohodlně vypadajícímu křesílku naproti sobě, pohledem však provázela mého komorníka. Měla bych se zlobit, že má větší zájem o něj, než o mně? Nebo bych se měla bát, že kouzlo, na němž jsem pracovala, nefunguje?

„Práce," odpověděla jsem prostě. Komorník odsunul křesílko a nechal mě posadit se, než ho posunul blíž ke stolu. Ředitelka ho stále provázela pohledem.

„Tvůj společník se neposadí?" zeptala se a konečně od něj odtrhla pohled, aby mi věnovala úsměv. Její mimika jí však zradila, když zaregistrovala pásku přes oko. Hned se však ovládla.

Ohlédla jsem se přes rameno a pohlédla komorníkovi do očí. Sledoval mě, pátral v mém obličeji po jakékoliv známce dalších lží. Rty se mi zvlnily do vypočítavého úsměvu.

„Ředitelko, představuji vám svého komorníka, Severuse Snapea." Jen sekundu mě sledoval zpod přivřených víček, pak se podíval na ředitelku a uctivě se uklonil. Já jsem se otočila zpět na McGonagallovou. Vypadala překvapeně. „Jen shoda jmen," vysvětlila jsem ženě, jelikož její pleť nabrala nezdravě bledý odstín.

„Jistě," souhlasila stále roztřeseně. „Jak ti tedy mohu pomoct, mé drahé děvče?" vrátila se pro jistotu k předchozímu tématu hovoru.

„Hledám práci a doslechla jsem se, že se zde uvolnilo místo profesora." McGonagallová se pohodlně opřela do svého ředitelského křesla, spojila špičky prstů a zadívala se na mě přes ně. Přemýšlela. Nad čím? Na to místo se perfektně hodím!

„Netušila jsem, že se to od včerejška tak rychle rozkřiklo. Zvlášť, když jsme se o odchodu profesora Moorse rozhodli mlčet." Zněla podezřívavě. Ve vzduchu visela nevyslovená otázka. Držela jsem se v ústraní, můžu za náhlý odchod profesora snad já?