(NE)Mrtvá Lea

Ona není mrtvá!

Člověk si často říká, jaké by to bylo, zemřít na den. Potom se probudit, stejný jako dřív. A vědět, kdo by pro tebe plakal a kdo ne.

~*~

Byl to strašně zvláštní pocit, ale nedokážu ho popsat. Jako ve snu - vše je skutečné, ale prostě nějak... jiné. Necítíte bolest, nebo když už, tak málo. Sny jsou tak skvělé, ale tohle nebylo.

Byla tma a já nic moc neviděla, ale rozeznala jsem obrysy pár lidí.

"Lado?" Slyšela jsem dívčí hlas, byl mi povědomý. Ale nedokázala jsem ho zařadit. Přimhouřila jsem oči, abych ji poznala - byla malá a vlasy měla stažené dozadu. Druhá se držela kus za ní, byla o mnoho vyšší a dlouhé vlasy jí padaly do obličeje. Svítila si baterkou, takže jsem na ni viděla. A poznala ji.

"Leundo?" Zeptala se, ale její hlas byl mnohem více vystrašený. Ne, ona se nebála. Byla překvapená.

Někdo třetí šel vzadu a mlčel. Byl nejmenší a pouze se rozhlížel. Neviděla jsem na něj.

Najednou ta první vykřikla a odskočila dozadu, čímž drcla do druhé.

"Jau!" Vykřikla a chtěla té menší vynadat, ale nestihla to. Klepala se jako osika.

"Musíme pryč! Honem!" Dostala ze sebe a šla tam, odkud přišli.

"Proč? A co Lada?" Zeptal se ten poslední. Mlčela a utekla pryč. Neochotně ji následovali, aby si něco neudělala. A mě děsilo, co viděla.

Ve třídě se zhroutila na židličku a brečela. Více vyděšená než smutná. Ostatní se na ni podívali, zbytek ale sledoval vysokou holku, která k nim nepatřila. Neznali ji.

"Co se děje?" Zeptal se černovlasý kluk Lukáše, nejmenšího z trojice, co byla dole. Pak nadzvedl jedno obočí. "A kde je Lada?"

"Lada -" Nedokázal nic říct. Mlčel. "Ona je..." Zavrtěl hlavou. "Mrtvá. Je mrtvá."

Skousl si ret a mlčel. Nevěděl, kdo ho ještě slyšel, ale ve třídě bylo naprosté ticho.

~*~

Potom, co Luky pronesl ta slova, celá 1.C ztichla. Teda... je Leunda z 1.C, ne? Měla by být...

'Sakra, proč to řešíš?! Lukáš právě prohlásil, že je tvá super kamarádka mrtvá a ty přemýšlíš nad úplnou kravinou!' Vynadala jsem si v hlavě a zamračila se. Pak jsem se rozhlédla po té velké třídě, nervózně se kousla do rtu a zavrtěla hlavou:

"Není mrtvá. Ona nemůže být mrtvá," prohlásila jsem. Několik párů očí se zvedlo a podívalo se na mě pohledem typu: Co jsi jako za holku a proč popíráš teorii mrtvé Lady? Kromě Lukyho. Ten na mě koukal smutně a začal mluvit:

"Adél, pro mě je to taky těžké, ale Lada je vážně -"

"Ne!" Zařvala jsem a řekla bych, že se mě všichni ti lidé lekli. "Leunda nemůže být mrtvá! Vždyť.. To prostě nene. Ona není mrtvá. Já to vím. Cítím to. Já... myslím, že jí můžeme pomoct. Teda musíme jí pomoct. A taky že to uděláme. Já rozhodně. Jen ještě nevím jak." řekla jsem už klidněji a sesunula se podél starého topení. Po mém proslovu podle kterého mě určitě spousta těch osob myšlenkou poslala do psychiatrické léčebny, se ozval jeden kluk.

"Leunda? Kdo to jako je?"

"Lada." Řekla jsem a švihla po něm pohledem.

"Fajn, fajn... V klidu, jo? Nemusíš mě hned vraždit očima." Ohradil se dotčeně a já měla podle Leiného vyprávění pocit, že ten kluk bude Martin.

"Tak počkat, ale co se tu děje? Já to pořád nechápu." Zavrtěl hlavou a ještě si prohlížel Adélu. "A ty jsi kdo?" Docela mě bavil, moje jméno tu už padlo několikrát. Ale neměla jsem moc chuť se smát.

"Tady..." Ukázala jsem na holku, s kterou jsem celou dobu byla a máchala rukou ve vzduchu, neschopná si vzpomenout na jméno.

"Klára." Doplnil mě Martin.

"Ano, Klára. Něco viděla a říká, že je Lada mrtvá." Byl bledý, stejně jako pár holek co stálo opodál a vrhly se ke Kláře.

"Ale... jak?"

"Nevíme." Zavrtěl hlavou Lukáš.

"Není mrtvá!" Chtělo se mi řvát, ale jsem jsem to na ně vyplivla. Jako by to byla jejich chyba.

"Jestli není, najdi důkazy." Pobídl mě Lukáš. "Navíc, za chvíli začíná hodina."