(NE)Mrtvá Lea

Mezidimenzionální policie

Odsunula jsem lavice a dala pryč židle. Nikdo se mi neobtěžoval jít pomoci, takže to vše bylo ještě trapnější a hlasitější, než bych si kdy představovala.

"Mějte se." zabručela jsem a vzala za kliku u dveří. Neudělala jsem ani dva kroky a málem jsem narazila do vysoké starší dámy, která někam spěchala. "Pardon." Vyrazila jsem ze sebe a prohlédla si ji. Bílá košile, černá sukně a vysoké podpatky kontrastovaly s nohami na kterých měla vystouplé žíly a žádné silonky. (To se do společnosti nenosí.) V obličeji měla uhnaný výraz, vpadlé oči jako by jí těkaly sem a tam. Olizovala si vyprahlé rty. Obličej jí korunovaly černé vlasy na ramena, které byly místy do ruda. Na první pohled... byla to zajímavá osoba.

"Co tu děláš?" štěkla na mě a já pochopila, že to není milý člověk. Alespoň ne na žáky, kteří se potulují po zvonění po chodbách a vlastně sem ani nepatří.

Sklonila jsem pohled na zem, zašoupala nohama a horečně přemýšlela.

"Musím na záchod, je mi nějak špatně." Naznačila jsem rukou zvracení. Lea mi říkala, že tohle jediné na ni platí, jinak nechá klidně všechny počůrat. Rukou mi pokynula a starostlivě dodala, že za mnou někoho pošle. Šla jsem chodbou, kde by možná mohly být záchody a jakmile zalezla Šoukalová do třídy, zamířila jsem ke schodům. Slyšela jsem její nadávání, všichni budou mít určitě problémy. Asi si napíšou test a pak rozdá pár mínusek. Zastavila jsem se, jestli za mnou opravdu někdo jde a já ho takhle zradím, asi mě pak opravdu hodí na nějakou malou hranici.

"Adélo," oslovila mě Terka, malá holka která patřila mezi hlouček Klářiných kamarádek. Kysele jsem se na ni usmála, mé rozhořčení ani nešlo moc skrýt.

"Jsem v pohodě, jen jsem pro ni potřebovala nějakou výmluvu abych mohla odejít." Řekla jsem jí a i já sama uznala, že zním jaksi zníčeně. Zamířila jsem ke schodům, které mě snad vyvedou ven z tohohle labyrintu. Vstupovala jsem na první schod, když v tom mě vyrušil její hlas: "Víš, tohle byla pěkná fantazmagorie. Ale až teď jakobych pochopila, že to není příběh, že je to skutečnost. A bude mít pěkně špatný konec jestli se na to vykašleš."

Byla to výtka, co jsem v jejím hlase zaslechla, ale možná i jistý... obdiv? Nevím. Každopádně jsem se na ni otočila. Pozorovala mě moudrýma očima s rukami zkříženými.

"Já na to nekašlu. Jen potřebuji přemýšlet. A to se v místnosti kde cítíš nenávist dělá špatně."

A pak, s těmihle slovy, jsem začala sestupovat po těch schodech. Teď už bez zastavení.

Nakonec jsem se z té školy jakýmsi zázrakem vymotala, podlezla jsem nějaké ty jejich bezpečností opatření, které hlídají, kdy a v kolik přišli a odešli žáci ze školy. Jela jsem pár stanic metrem a vymotala se někde na Budějovické, kde jsem si sedla do nějaké kavárny a položila si hlavu na stůl. Pravděpodobně by mě hned vykopli, kdybych tam jen tak ležela, a tak jsem si objednala tu nejlevnější věc, co tu měli. Smutně jsem koukala do skleničky a pozorovala světlo, které se od ní odráželo. Obyčejná minerálka, a chtějí tu za ní 15Kč. Pche. Schovala jsem si hlavu do dlaní.

Nevím, kolik času uplynulo, ale zazvonil mi mobil. Rychle jsem ho vzala do rukou a podívala se kdo volá - Lukáš třeba přišel na nový způsob. Ale zklamalo mne to. Byla to jen máma. Co jí asi řeknu? Čau mami, zemřela mi kamarádka, vyvolávala jsem duchy a ulejvám se ze školy... takový normální den, a jak se máš ty?

"Adél? Prosím, nezapomeň koupit pečivo, já už to nestihnu." Ozve se z telefonu, potom, co ho přijmu.

"Eh, jasně mami, počítám s tím."