(NE)Mrtvá Lea

Trhlina se uzavírá

Zařídit, že k záchraně jedné dívky začala celá třída spolupracovat vyžaduje oskara pro mou maličkost.

Martin s Lukym, jakmile si vyměnili významné pohledy, přešli do středu vznikajícího kruhu. Já s Dereckem se k nim připojila také. Snažila jsem se od něj držet co nejdál to šlo, ale tomu tanci se nevyhnu.

Jakmile se Lei spolužáci rozestoupili, aby byl kruh co největší a chytili se za ruce, Luky s Martinem se postavili do středu dva metry od sebe a kývli. Dereck mě doslova objal. Držet se dál od něj by pouze ničilo náš záchranný tanec. Pevně jsem sevřela jeho nabízeno ruku.

"Můžeme." Kývla jsem na culíkatou, která klikla na tlačítko 'Play' na mém mobilu a po třídě se začala rozléhat chytlavá melodie.

Dereck se dal do tance, váhavě zkoušel nějaké kroky. Docela pozdě jsem si uvědomila, že neumím tančit a tak jsem se jen snažila dělat to, co všichni vždy dělají. Kroutím se jako nějaký had, zkouším si vzpomenout na jakékoliv pomůcky. Sice docela pomalu, ale obcházíme kolečko kolem Lukyho a Martina.

"Lada." Promluvil zrovna Lukáš a Martin ho ihned následoval. A tak se střídali. Zahlédla jsem jejich kamenné tváře, tak moc se soustředili.

Už jsme obešli skoro kolečko a já se odvážila pohlédnout úchylovi-Dereckovi do tváře. Očekávala jsem úsměv, opovržení, cokoliv jiného než zamyšlený, klidný výraz. Kývl na mě a soustředěně pokračoval.

Ani lidé tvořící kruh, kteří se vlastně jen nesměli pustit, se nesmáli. A to jsme museli vypadat hodně vtipně. Polil mě chlad, tenhle rituál je strašidelný.

"Lada." Zaslechla jsem Martina, jak pevným hlasem opakuje Lei jméno. Musí to vyjít, musí.

Zrovna v tu chvíli, když jsme dokončovali druhé kolečko, začalo ve středu našeho kruhu mrazit, až kluci málem přestali opakovat.

"Pokračujte!" Vyjekla ta holka, která skoro vůbec nemluvila, aby je povzbudila.

Chlad, ktetý uvnitř kruhu panoval, mě úplně objal. Začala jsem se třást a Dereck si mě k sobě přitáhl ještě víc. V tu chvílu jsem mu byla vděčná. Sálalo z něj hřejivé teplo a já ho nadšeně uvítala. Sakra, Leo, nechceš se už zhmotnit?

"Už to bude!" Vykřikla blondýna a do mrazivého kruhu vniklo... tornádo? Větrný vír, který se točil a točil... kolem nás. Tančící dvojice.

"Drž se mě pevně." Slyšela jsem v tom hukotu Dereckův hlas a poslechla ho.

Eh, Leu, já si tě nikdy nepředstavila jako řádící tornádo. Spíš padající list. Takže co to sakra je?!

Měla jsem pocit, že je ze mě rampouch. Ledový vítr, který vanul do mé tváře byl docela nepříjemný. Nechápu, jak Luky a Martin dokážou ještě vůbec mluvit. Přitiskla jsem se na Derecka, moje ztuhlé nohy dokázaly sotva chodit, natož tančit.

V tom se zatřásla zem pod mýma nohama a po pokoji se rozlil jasný bílý třpyt. Zavřela jsem oči. Docela mě zajímá, co dělají ostatní. Hlavně žádný chybný krok.

A vše přestalo.

Uprostřed kruhu se objevila trhlina. Trhlina v časoprostoru? Škoda, že ji nevidím pořádně.

"Lada." Skoro zašeptal Martin naposledy, když v tom se objevila Lea. Doslova vypadla ven. Narazila do Martina, až málem ztratil rovnováhu, ale teď bylo už vše jedno. Trhlina se uzavřela.

~*~

Zakymácela jsem se a chytla se toho nejbližšího, co bylo na blízku. Když jsem vzhlédla, abych spatřila své záchranné lano, uviděla jsem Martina. Panebože.