Paví pírka

Kapitola šestá

Na obrázku jsou šaty Clare. :)

      Clare si odsunula pramen vlasů z tváře a mírně naklonila hlavu ke straně, když se prohlížela v drahém zrcadle, po okrajích zdobeném zlatem a diamanty. Ne, že by ji nějak zajímalo, jak drahé je zrcadlo v jejím pokoji, ale královna posuzovala předměty podle jejich ceny a vzhledu. Podobně si vlastně počínala i u lidí - ti nejbohatší a nejurozenější měli u jejího dvora vždy místo. 

      S povzdechem se natáhla pro tenký řetízek, pověsila si ho kolem krku a prsty přejela po maličkém ptáčkovi, který na něm visel. Byla to jediná památka, která jí zbyla po rodičích, proto ji starostlivě opatrovala a chránila před královnou. Dnes však musela riskovat. Jak říkala RoseMary, vrchní švadlena, pro důležité věci se musí riskovat. 

      "Jste krásná, slečinko," pokývala hlavou Diana, stará chůva, která hlídávala ještě Clařina otce a jeho sourozence. "Jako vaše matka."

      "Děkuji," pousmála se vděčně a s hlubokým nádechem se otočila ke dveřím. "Dávej na sebe pozor, Diano," přešla k chůvě a opatrně ji políbila na vrásčitou tvář. Chůva ji poplácala po rameni a postrčila ke dveřím. 

      "Tak už jděte, slečinko." 

      "Mám tě ráda, chůvo," šeptla ještě před tím, než opustila pokoj. Neodvažovala se ohlédnout přes rameno v obavě, že by nedokázala udržet slzy. Pomalu sestupovala po schodech do tanečního sálu přeplněného šlechtici a bohatými obchodníky. Bez potíží vyhledala pohledem královnu. Právě tancovala s lordem Osbournem, půvabně se usmívala a od sukně světle růžových šatů, která byla pošitá perlami, se odráželo světlo svící. Zlaté vlasy měla upravené do drobných kudrlinek a splývaly jí až k pasu.  

      "Princezno Clare," uklonil se před ní lord Marsham, jemně jí políbil ruku. "Smím poprosit o jeden tanec?" 

      "Jistě," předvedla ukázkové pukrle a vložila svoji drobnou dlaň do jeho, umně potlačila svůj odpor a usmála se na něho. Volnou rukou si přidžela sukni a následovala lorda na parket. Po celý tanec přemýšlela nad pomluvami, které slyšela od zámeckých služebných. Lord Marsham byl ve svých třiceti letech již třikrát ženatý. Stal se trojnásobným vdovcem a otcem pěti dětí, především ale terčem spekulací šlechty i služebnictva o záhadném úmrtí jeho třetí ženy. 

      "Její výsost královna se vyjádřila kladně ohledně mé žádosti o vaši ruku, princezno." Prudce zvedla pohled k jeho tváři a údivem pootevřela ústa. 

      "Vaší žádosti..." zmateně potřásla hlavou a rychle se podívala ke královně. Setkala se s vypočítavým pohledem světle modrých očí, jako vždy se jí zmocnil pocit, že královna jí vidí až do duše a dokáže odhalit každou její myšlenku. Chvatně odvrátila pohled stranou a několikrát rychle zamrkala. 

      "Moji žádost o vaši ruku, princezno," zopakoval lord s úsměvem. "Je mi známo, že kladnou odpověď dostal i lord Wardbury a Mallory."

      "Mám se stát manželkou tří lordů?" povytáhla obočí. Při lordově úsměvu se jí stáhl žaludek odporem a už se ani nesnažila udržet na tváři úsměv. 

      "Jistě že ne," zasmál se lord a potřásl hlavou. "O vaši ruku se bude konat utkání. Za ženu vás dostane ten, kdo splní nejlépe zadané úkoly."

      "Úkoly?" 

      "Tři úkoly přesněji. Vymyslí je královna. Klání začne již zítra večer," vysvětloval. 

      "No výborně, potom doufám, že budete úspěšný, lorde," pokynula mu hlavou a odstoupila od něj. S posledními tóny písně se uklonila a proklouzla mezi ostatními tanečníky pryč. Náhle ledovou rukou si uhladila sukni jasně modrých šatů a znovu se rozhlédla po sále. Pohledem se na okamžik zastavila na lordu Mallorym. Mladý šlechtic byl proslulý svým rozmarným, rozhazovačným a požitkářským způsobem života, a ačkoliv byl téměř dokonale krásný, Clare nebyl o nic sympatičtější než nepříliš hezký a neomalený lord Marsham se svou špatnou pověstí. 

      Natáhla se pro sklenku šampaňského na podnose jednoho z číšníků procházejících sálem a jemně upila, zatímco se rozhlížela a v davu drahých šatů a obleků hledala lorda Wardburyho. Edward Wardbury nepocházel ze šlechtické rodiny, ale byl nejbohatším mužem v království a královniným důvěrným přítelem. Nikdo se neodvažoval nahlas uvažovat nad rovinou jejich vztahu, který se však zřejmě neomezoval jen na obchodní záležitosti, nicméně Clare nedokázala pochopit, co královna na postarším a povýšeném muži s prošedivělými vlasy vidí. 

      S úlevou pomyslela na blížící se půlnoc, kdy se od tohoto povrchního způsobu života osvobodí. I přes nejistou budoucnost se na tento nezvratný krok těšila. 

      „Nechceš někdy zajít na večeři?" nabídl Raphael a jemně ji vzal za ruku. Sophia lehce plácla přes čumák Trise, když zavrčel a pokusil se přesunout mezi ně. Seděli v kavárně několik hodin a ani jeden z nich si nevšiml, že se venku rychle stmívá. Během té doby Raphael s Trisem uzavřeli jakési příměří – pes na něho přestal štěkat a vrčet a on mu jako úplatek podstrčil něco k jídlu.

      „Moc ráda," zamumlala s úsměvem. Po dobu strávenou s Raphaelem se bavila tak skvěle, jako za poslední roky ne.

      „Zítra večer? Vyzvednu tě v půl šesté."

      „Nemusíš mě vyzvedávat..."

      „Musím," přerušil ji. „Chci tě vzít do restaurace na druhé straně města. Navíc jsem rád za každých pár minut, které s tebou mohu strávit," usmál se na ni.

      „Budu na tebe čekat," slíbila, rozloučila se a pomalu zamířila k domu. Nevšímala si vrčícího Julese a ve dveřích Raphaelovi ještě zamávala, než zavřela a zády se o dveře opřela. Ignorovala zvědavé pohledy ostatních psů, kteří seděli na zemi přímo před ní, upírali na ní oči a vrtěli ocasy.

      „Kdopak je ta krásná neznámá, co tě okouzlila?"

      Raphael se zarazil a otočil se k bratrovi sedícímu nad knihou ve společenské místnosti.

      „Co přesně tady děláš?" nadzvedl nechápavě obočí. Declan zaklapl knihu a pobaveně se usmál.

      „Čtu si," ukázal bratrovi obálku a ruce si založil na hrudi. „Tak kdo je to?"

      „Kdo je kdo?" opáčil Raphael a opřel se o futra dveří.

      „Ale no tak, už druhý večer jsi nebyl doma, usmíváš se jako měsíček na hnoji a ještě navíc jsi dneska byl neobyčejně milý vůči otcovu poradci. A to i přes to, že ti přinesl ne právě skromnou hromádku dokumentů k pročtení a schválení."

      „No dobře," uculil se Raph a pokrčil rameny. „Jmenuje se Sophia. Ale nemluv o ní před rodiči, jasný?" pohrozil mu okamžitě a Declan protočil oči.

      „To ale přijdu o všechnu zábavu," prohlásil ironicky. „Kdo by nechtěl večer strávit s plány na tvoji svatbu, která je stejně ještě v nedohledu. Radši mi o ní něco řekni."

      „Není moc co," zamračil se Raphael trochu. „Podle všeho žije sama, tedy ne sama – má sedm psů. Dost ochranářských psů."

      „Sedm? Páni."

      „Je na nich něco zvláštního," přimhouřil zamyšleně oči. „A já tomu přijdu na kloub."

      „Takže ti jde o záhadu?" nadzvedl obočí.

      „Ne. Jde mi o Sophii," zavrtěl vážně hlavou a pousmál se při vzpomínce na její široký úsměv.

      „Pořád jsi mi o ní nic neřekl."

      „Opravdu toho moc nevím," pokrčil rameny. „Proč tebe to vůbec tak moc zajímá?" zeptal se podezíravě a Declan se zasmál.

      „Nemůže? Mimochodem jsi přišel o další hodinu lukostřelby. Mason málem trefil lady Emilii."

      „Mason? Myslel jsem, že většinu průšvihů má na svědomí Grace."

      „Však trvá na tom, že tenhle je taky její. Polekala se a vylekala Masona, který vystřelil." Oba se rozesmáli.