Paví pírka

Kapitola sedmá

Clare si posunula klobouk níž do tváře a nenápadně se rozhlédla po špinavém, zatuchlém lokále. Hostinský, mohutný chlap s řídkým knírem, holou hlavou a zrudlou, odulou tváří stál za pultem a zapadlýma očkama dohlížel na práci dvou děvčat obsluhujících hosty. I přes hukot hlasů Clare rozeznala nadávky a pokárání, která oběma děvčatům uděloval, občas jim dokonce věnoval i pohlavek nebo hrubé postrčení, při kterém málem upustily svůj náklad. Znechucení tím mužem se jen prohloubilo, když jedno z děvčat uteklo od opilého pocestného, který se ji snažil políbit, a hostinský ji s pohlavkem přistrčil zpět k chlapovi. 

"Budeš si přát ještě něco?" zastavila se před tím druhá z žen a ze stolu zvedla prázdný talíř od polévky. I prázdný páchl jako vepřín, nicméně vyhladovělá Clare se nezabývala vůní jídla, které do sebe hladově naházela. 

"Všechno, díky," zavrtěla hlavou a položila na stůl minci. Původně tu chtěla přespat - lákala ji postel a teplo ohně, který se snad dal v pokojích rozdělat, ale při pohledu na sebranku pijící v lokále se rozmyslela. V průběhu noci by jistě mohla očekávat alespoň jednoho lupiče a vzhledem ke svým omezeným zásobám si nemohla dovolit ztratit nic ze svých věcí. Proto se zvedla a zamířila ke dveřím. 

Snažila se, stejně jako předtím u stolu, na sebe nepřitahovat žádnou pozornost, přesto na sobě stále cítila něčí upřený pohled. Naposledy se rozhlédla, ale všichni se věnovali pití a opileckému pokřikování. S pokrčením ramen vyšla ven do tmavé noci a schoulila se do pláště v marné snaze nepustit si chladný vzduch k tělu. 

Rychlým krokem přeběhla přes vesnici a vyběhla zavírající se branou, aniž by dbala rozmrzelého vrčení hlídače, a spěchala k místu, kde uvázala svého koně. Knall na ni trpělivě čekal na okraji lesa, spásal trávu a pohazoval ohonem. Přátelsky zastřihal ušima, když uslyšel její kroky, ale sotva se vyhoupla do sedla, nespokojeně zafrkal. 

"Já vím, koníčku, taky se mi nechce na cestu, ale ještě nejsme v bezpečí. Dokud se nedostaneme z královnina území, představuje cokoliv a kdokoliv hrozbu," zašeptala a pobídla koně k pohybu. 

"Co bys na to řekla?" usmíval se na ni s očekáváním Raphael. Ačkoliv se tvářil stejně sebevědomě jako vždy, Sophie v jeho pohledu viděla nejistotu, což jí připadalo opravdu roztomilé. Šťastně se na něho usmála a nevšímala si otráveného odfrknutí Tristana, který ležel vedle ní v trávě. 

"Moc ráda s tebou na ten ples půjdu," přikývla a Raphael se úlevně zasmál. 

"To jsem rád. Ten koláč je opravdu výborný," pochválil jeden z jejích prvních pečených výtvorů a Tristan zakňučel. Soph se tiše zasmála a něžně pleskla bratra přes čumák. 

"Děkuju, ale vím, že je naprosto otřesný. Jsi moc hodný, Raphaeli."

"No, přiznávám, že možná ještě potřebuje trochu doladit, ale opravdu není špatný," pokrčil rameny  a znovu si kousl. Zdařile přitom potlačil grimasu znechucení, protože koláč byl spíše slaný než sladký a ze spodu hodně připálený. 

"Nemusíš to jíst," sebrala mu talíř se smíchem a odběhla na verandu, kde ho odložila. Přimhouřenýma očima sledoval její ladné, elegantní pohyby, blonďaté vlasy poskakující na zádech a její štíhlé nohy vynikající v džínech. Odolal dětinské reakci vypláznout na Tristana jazyk, když se postavil, zavrčel mu přímo do obličeje a čumákem mu odvrátil tvář stranou. 

"Ale fuj, Trisi!" ohlédla se Soph  přes rameno a pobouřeně bratra okřikla. "Hned toho nech a jdi strašit někam jinam!" postrčila ho pryč, ignorujíc bratrovo rozmrzelé vrčení. Znovu se usadila na deku vedle Rapha a omluvně pokrčila rameny. 

"Jsou to zvláštní psi," poznamenal ledabyle, ale upřeně ji pozoroval, zatímco Sophia se ošila. 

"No... jsou chytří, ano," pohrávala si s prameny vlasů. 

"Řekl bych, že až trochu moc na obyčejné psi?" nadzvedl obočí. Soph zatajila dech, než se prudce zvedla a téměř se rozeběhla k domu.

"Hm, dojdu pro něco k pití!" zavolala přes rameno. Raphael se s povzdechem opřel o ruku a zadíval se na psi odpočívající opodál.