Pravý okamžik

Louis

      A tak, že se mi dneska podařilo udělat zkoušku, tak mám pro Vás překvapení, snad příjemné (je příjemné? hm?), další část Pravého okamžiku. Byla bych ráda, kdybyste mi nechali třeba nějaký komentář, jak se Vám to jeví. :) Děkujíííí

__________________________________________________________________________

                                                                              ***

Louis na druhé straně města seděl u stolu se sklenkou whisky a zíral do prázdna. Vlastně ze sklenice ještě ani jednou neupil. Spíš to mělo dotvářet tu dramatickou situaci, ve které se právě nacházel. Cítil, že potřebuje nějak vyjádřit své emoce, ale moc se mu to nedařilo. Musel jsem to udělat. Prostě musel. Nebylo jiné východisko. Bude to tak pro všechny lepší. Proudilo chlapci hlavou.

Najednou Louisovi zazvonil telefon. Podíval se na něj a uviděl známé číslo. Vlastně to číslo si nepamatoval, ale to jméno pod ním, to bylo zlověstné.

„Tom," pronesl Louis.

„To není dobré." Stiskl tlačítko a začal pomalu číst zprávu.

„Zítra v 9:30 v kanceláři. Musíme si promluvit.

Přijď sám. Tom"

„Shit," zaznělo pokojem. Louis sáhl po sklence whisky a kopl ji do sebe. Vzal láhev, nalil si další skleničku.

„Do druhé nohy, bude to potřeba," dodal. Modrooký chlapec vstal a odšoural se do ložnice, kde ještě před týdnem trávil večer se svým přítelem, vlastně ex-přítelem.

„Ale no tak!" okřikl se. Žádné nostalgické vzpomínky, takhle si fakt nepomůžeš.

Zazvonil budík.

„Oh, co to sakra je...?" zavrčel Louis. Neskutečně ho třeštila hlava. Louisi, ty pako, to máš z toho, že chlastáš na zlomený srdce. Ale moc dobře věděl, že z alkoholu to není. Věděl, že toho nevypil tolik. Někde v koutku mysli utlačoval pravý důvod bolesti. Podíval se na hodiny a vytřeštil oči.

„8:00, to je nekřesťanský, tahat mě tak brzo z postele." Chlapec se nakonec vzchopil, i když mu to dalo řádně zabrat. Bohužel se nestačil dostatečně rozkoukat, a tak po cestě do koupelny zakopl o roh postele. Za ustavičného nadávání se zastavil až o futra koupelny. Potřebuju sprchu, urychleně.

Pod proudem horké vody horlivě přemýšlel, co mu vlastně Tom chce. Znělo to tajemně a zároveň hrozivě. Co si tak na něj mohli vymyslet? Snad nebudou chtít vidět moji takzvanou přítelkyni? Přece si nemůžou myslet, že jsem si stihl za necelý dva týdny najít holku? Svými myšlenkami se děsil čím dál víc.

Když vyšel ze sprchy, nebylo mu o moc líp. Hodil na sebe tričko Vans, své oblíbené džíny, nazul první boty, co mu přišly pod ruku, a vyrazil. Nasedl do auta a vydal se do kanceláře za Tomem. Už jenom to pomyšlení na to, co ho čeká, bylo děsivé. A to ani nevěděl, co se na něj chystá.