Léto

1. Rukávková královna

 Pro ty, co četli mé předchozí povídky, tahle byla vydána v roce 2013. Je to asi moje první povídka, kterou jsem napsala a je strašná. :D I přesto budu ráda, když se na ní někdo ozve s dobrým ohlasem, protože ve své době byla úspěšná. 

 Znovuvydání z roku 2013. :)

______________________________________________________________________

Léto. Teplo. Krásné počasí. Víkendy u babičky jsem už dávno netrávil. A teď? V šestnácti letech jet k babičce na celé prázdniny, to je peklo, už jen když to slyším. Co tam asi budu dělat? Já měšťan. Nudit se a hrát hry na noťasu. Nic víc mi nezbývá, ti burani by na mě šli s vidlemi.

„Danečku tak tě tady vítám," políbila mě na tvář babička, když jsem vystoupil z vlaku. Hodina cesty není moc. Ale v tom vedru se trmácet po starých kolejích v rozvrzaném vlaku, který klimatizaci neviděl ani z letadla, je trošku únavné.
„Jaká byla cesta? A proč si zase vezeš tolik věcí? Budeš potřebovat akorát pyžamo a plavky," mávala rukama babička a brala mi kufry.
„Ne babi, já si to vezmu," moc do řeči mi s ní nebylo.
„Vy mladí, všechno už zvládáte sami," nadchla se. Cesta do chalupy byla do mírného kopečka. My jsme to vzali zkratkou. Přeci jen, po louce se chodí líp než po staré štěrkové cestě.
„Babi, pořád vedle vás bydlí ten divný kluk?" přerušil jsem ticho.
„Danku! On není divný!" okřikla mě.
„Vždycky byl jiný, takový tichý," zamračil jsem se na ni.
„Ondra tam pořád bydlí, má dokonce malou sestru. A včera se jim narodilo hříbě. Můžeš se jít podívat."
„To je dobrý babi, když tak se tam po obědě stavím," protočil jsem oči. Ten kluk byl podivín z vesnice. Ani zdejší frajírci ho neměli moc v lásce. Už jako malý s námi nemluvil a vždy stál v pozadí. Ondra Chloupek. Takové fakt divné jméno. Musel jsem se zasmát do větru. Moje jméno není taky žádný zázrak. Daniel Morous. Moji rodiče jsou z vesnice. Zasloužím si ušlechtilejší jméno, třeba jako Alexandr. Asi se nechám přejmenovat.
„Si nějaký zamyšlený. Doufám, že nejsi zamilovaný a nebudeš tady smutnit celé léto," vyděsila se babička.
„Babi, na rovinu. U nás ve městě jsou holky jedna hezčí než druhá, ale rozumu mají o velikosti hrášku."
„Jednoduše řečeno jsou to pipky," zasmála se babička. Šokem jsem se na ní zašklebil.
„No co. Už si dost velký abych takhle mohla mluvit."
Došli jsme k domku. Tedy spíše k chaloupce na samotě u lesa, uprostřed téhle vesnice. Sousedi byli kousek dál pod kopcem. Tam bydlel ten podivín, za kterým se musím po obědě stavit. Aspoň někdo na pokec. Snad.
„Danečku, věci si hoď nahoru do podkroví. A pojď se naobědvat. Určitě musíš mít hlad po tak náročné cestě!"
„Babi, ale já právě snídal!" zaprotestoval jsem.
„Snídal? Vždyť je dvanáct poledne," smála se babička, která ještě nepochopila, že my mladí vstáváme při prázdninách kolem poledne.
„Pojď jíst, pak ti dám pár věcí pro paní Chloupkovou a půjdeš si najít kamarády," rozkázala mi. Neměl jsem šanci protestovat. Sedl jsem za stůl s vyšívaným ubrusem a do cibuláku mi velká naběračka vlila pořádnou porci vývaru.
„Babi, to mám na tři týdny!" zahučel jsem.
„Ale prosím tě. Doma ti nedávali najíst, vidím jak si hubený," obořila se na mě. Poslušně jsem snědl sotva půlku talíře a vyčerpaně jsem se opřel o opěradlo.
„Kolik chceš knedlíků?"
„Nic. Já už nemůžu," protestoval jsem.
„No to víš, že jo. Děda vždycky snědl aspoň čtyři. Tak dostaneš čtyři," nandala mi plný talíř.
„Babi!" zaúpěl jsem.
„Neprotestuj a jez. Musíš něco jíst. Do večeře je daleko," nedala se odbýt. A tak jsem snědl dva knedlíky s omáčkou, povolil jsem si kalhoty. Div nepraskaly ve švech a vydal jsem se k sousedům. Slunce pálilo, bylo dusno. Večer bude určitě bouřka.
„Dobrý den paní Chloupková," oslovil jsem ženu s malým dítkem v náruči. Nepoznala mně.
„Já jsem Daniel, Daniel Morous," ukázal jsem nahoru na kopec, aby pochopila, kde jsem se tu vzal.
„Kristova noho! Ty jsi ale vyrost Danku. Pojď dál," přivítala mě.
„Ondro! Ondro, kde zase vězíš. Máš tu kamaráda," smála se na mě.
„Tady to vám posílá babička. A že vás pozdravuje," podal jsem jí tašku s věcmi.
„Děkuju moc, nech jí pozdravovat zpátky. A vzkaž, že ráno v sedm jí vezmu sebou do obchodu," poklepala mi na rameno.
„V sedm?" kulil jsem oči. Já jsem byl zvyklý vstávat kolem jedenácté. Ale to už přiběhl vysoký kluk v montérkách, celý umazaný.
„Kdo přišel?" ptal se udýchaně a otíral si hřbetem ruky zpocené čelo.
„Ahoj, já... Já jsem Danek, tam z kopce," vyhrkl jsem ze sebe údivem. Přede mnou stál vysoký, štíhlý mladík s modrýma očima a černými delšími vlasy.
„O, to jsi ty?" prohlížel si mě stejně udiveně jako já jeho.
„Věř, že kdybych tě potkal na ulici, tak o tebe pohledem ani nezakopnu. Kdo snědl toho malého Ondru?" uchechtl jsem se.
„No to víš, i vesničani se vyvíjí," zašklebil se. Ale to už nás jeho matka zvala oba dovnitř na sklenici limonády. Jeho malá sestra Karolinka si mě hned oblíbila. Na čtyři roky byla překvapivě rozumná. Mašličky v tmavých vlasech a velké, řasami hustě obalené modré oči. Krásná po mamince.
„A ty ši pšijel z města?" tahala mě za tričko maličká.
„Přijel, takovým velkým vlakem," posadil jsem si jí na klín a podal ji utrženou sedmikrásku.
„Dáš mi jí do vlašů? Budu vypadat jako víla," mrkala na mě. Kytičku jsem jí zastrčil za pramínek jemných vlásků.
„Teda, měl by ses stavovat častěji. Takhle hodná normálně není," ušklíbl se Ondra, když si sedal ke stolu naproti nás.
„Je zlatá a je ti podobná," mrkl jsem na něj. Jen se ušklíbl.
„Kluci, chcete se podívat na hříbátko? Zrovna se probralo," vletěla do kuchyně paní Chloupková.
„Jasně, moc rád," vypískl jsem, až to znělo nepřirozeně. Malá Karolínka mě táhla za prst do stájí. Ukazovala mi všechno možné a já poslušně poslouchal.
„A tohle je Amálka," ukázala paní Chloupková na poslední box. Tiše jsem nahlídnul, ale v ten moment mě Karolínka tahala za tričko, že ona nic nevidí. Posadil jsem si jí za krk. Hříbátko bylo malé, neohrabané a tmavě hnědé. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Zíral jsem na něj asi pět minut jen tak v tichosti, ani nevím, jestli jsem zavřel pusu. Vyrušila mě až maličká. Tahala mě za kudrliny na hlavě. Ondra se jen uchechtnul.
„Je strašně pěkná, nikdy jsem tohle neviděl," položil jsem Karolínku na zem. Ta vyběhla ven.
„Ve městě to na ulici nenajdeš," zašklebil se Ondra.
„Můžeš sem chodit klidně každý den, budeme ji i dokrmovat. U nás jsou dveře vždy otevřené. Nemusíš se ani ptát," usmála se na mě paní domu.
„Mami, můžu jít k vodě?" zeptal se nečekaně Ondra.
„Jistě že můžeš, ale vezmeš sebou i tady souseda a Karolínku. Opovaž se jí spustit z očí!" pokárala ho. On se jenom zašklebil.
„Tak pojď, ty malá obludo. Chytil maličkou pod paží a na mě mávnul, ať jdu taky.
„Vraťte se k večeři" zavolala na nás ještě sousedka. Cesta k rybníku nebyla dlouhá. Ale v parném létě, a to byl teprve začátek července, se táhla do nekonečna. Vládlo téměř hrobové ticho. Jen nožky Karolínky cupitaly sem a tam. Broukala si.
„Takže..." začal větu, ale nedokončil.
„Takže co?" zeptal se Danek.
„Máš nějakou babu? Nebo si jí hodláš hledat tady?"
„Nemám, nehledám, nechci" sklopil jsem hlavu do země a ruce strčil do kapes.
„Hm..." zabručel Ondra.
„A ty?"
„Nějak tak," zamumlal.
„A kam chodíš na školu," vyhrkl jsem najednou do ticha.
„Ekonomické lyceum," vyhrkl pro změnu on. Vyvalil jsem oči.
„To jsem nečekal..."
„Nedivím se, každý od sedláka z vesnice čeká maximálně učňák," zasmál se Ondra.
„No já s mým gymplem na tom nejsem o nic líp..."
„Tak gympl jo?" ušklíbl se, popadl Karolínku a dal se do běhu.
„Kam letíš?" zarazil jsem se.
„Pojď, dáme si závod. Já mám závaží. Tak už mám náskok," křikl přes rameno. Rozběhl jsem se za ním. V žabkách, se smíchem. Najednou jsem zapomněl kolik mi je. Dohnal jsem ho. Udýchaně jsme se smáli a plácali do stehen. Zvedl hlavu a usmál se na mě. Já jen koukal.
„Pojď Karoli, za chvíli tam budeme a nafouknu ti ty rukávky," díval se stále na mě. Chytil sestru za ručku a táhl pryč. Dal jsem se do kroku hned za nimi. Tempo jsem srovnal hned. Zbytek cesty jsme už nemluvili. Rybník už byl před námi.
„Tady jsem byl naposled v páté třídě," zazubil jsem se.
„Máš co dohánět!" plácl mě přes záda a seskočil z obrubníku. Malá sestra opakovala vše po něm.
„Já či aby mi jeden lukavek nafoukl Dani," zašišlala Karolínka.
„Tak si ho vezmi," podal mi zmuchlaný plast k nafouknutí Ondra. Nafoukli jsme je hned, mezi tím, jsme došli až k vodě.
„Za chvíli přijdou další vesničani."
„Mám se na co těšit?" zeptal jsem se.
„No pokud si bitkař tak jo."
Já už jsem neodpověděl, nasadil jsem rukávek holčičce na ruku. Sundal jsem tričko a skočil do vody.
„Bože! To je jak v mrazáku!" zaúpěl jsem. Ti dva se dali do smíchu. K mému překvapení, byla Karolínka dobrá rukávková plavkyně. I tak jsme ji oba hlídali.
„Ale, ale, podívejme," ozvalo se ze břehu.
„Vojto čau," brodil se Ondra z vody. Placákem se pozdravili. Já jsem hodil maličkou na záda a brodil se za nimi.
„Tohle je soused. Morous. Ten malý zrzek," prohlásil Ondra partičce.
„Morous? Ty ještě žiješ? To se divím měšťáku" plácl si semnou starý známý.
„Žiju dokonce celé léto vesnicky," nikoho dalšího jsem z party nepoznával.
„To je dost Danku. Že jsi vůbec přijel," objevila se přede mnou krásná štíhlá bruneta.
„Zuzko?"
„Ale, Daneček nezapomněl," zasmála se a objala mě. Všichni jsme se představili. Malá Karolínka ráda přivítala kámošku stejného věku. Já jsem rád viděl, že vesničani nosí i normální plavky.
„Tak co. Zítra je sobota. Jdete na veselku?" zeptal se Martin.
„Bože můj, vy tomu říkáte pořád veselka?" dal jsem se do smíchu.
„Máš něco proti, nádhero?" zasmál se Martin.
„Ne jistě, že nemám. Dokonce se rád stavím."
„Já přijdu taky. Už bez caparta," šklíbl se Ondra.
„No tak máme dořešeno. A teď. Kdo bude dřív u loďky má pivo!" křikl Martin a všichni se dali do běhu. Zuzka zůstala na břehu s dětma a s nějakou kámoškou. Pivo dostal Vojta, já se nikomu nemohl ani rovnat. Taky není divu s mojí kondičkou.
Seděli jsme u rybníka až do odpoledne. Šel jsem domů zase s Ondrou. Karolínka už unaveně protestovala. U domu jsme se zastavili.
„Večer se pro tebe stavím, něco ti ukážu," usmál se na mě.
„Tak jo. Stejně tak rychle asi wifinu nenainstaluju," zasmál jsem se. Otočil se, a šel.
„Babi pozdravuje tě paní sousedka," zavolal jsem už při zouvání.
„Slyšela jsem, že už máš nové kamarády."
„Jo ten podivín od vedle, je docela fajn."
„Dane, kolikrát ti mám říkat, že to není podivín?" zamračila se na mě babička.
„Dobře, už trochu vyrostl. Babi mám hrozný hlad. To plavání mě unavilo. Co máme k večeři?"
„Já jsem ti říkala, aby ses najedl. Opečené brambory na cibulce"
„Babi! Ty mi snad čteš myšlenky!" vběhl jsem do kuchyně a čekal jsem na obří porci oblíbeného jídla.