Léto

2. Popkorn

 K večeru jsem si zalezl do své komůrky nahoře v podkroví. Pokojík byl malý ale útulný. Po stranách byly dvě postele, mezi nimi okno. Výhled přímo pod kopec. Otevřel jsem kufr, kraťasy vyměnil za tepláky a vytáhl své zařízení, které by mělo umožnit připojení k internetu. Po chvíli jsem se do instalace zabral tak, že jsem úplně zapomněl, že má někdo přijít.
„Danku prosím tě, máš tady návštěvu. Tak nemontuj a pojď dolů," ozvala se babička. V mžiku jsem vyletěl, prohrábnul kudrnaté háro a sletěl ze schodu dolů.
„To je dost že jdeš ty techniku," rýpnul si soused.
„Tak kluci, tady máte sprej proti klíšťatům, jsou to potvory malé. Vraťte se do půlnoci."
„Paní Morousová, nemějte starost. Znám to tam jako své boty," usmál se Ondra.
„Já ani nevím, kam jdeme," zarazil jsem je ve veselém rozhovoru.
„No tak už běžte," pobídla se babička, zcela nadšena mi říct co se to tady děje. Chytl mě za rameno, vzal repelent a táhnul mě ven do lesa. Bylo šero, ještě se úplně nesetmělo. Táhnul mě lesem, až jsem se chvilkama bál.
„Tak jsme tady," objevili jsme se na paloučku.
„Aha..." stál jsem v šoku.
„Jestli o tomhle místě někomu řekneš, tvá babička tě vydědí," smál se.
„Já jen pořád nechápu, co tady budeme dělat?"
„To hned uvidíš" rozepnul batoh. Vytáhnul deku. Docela jsem se vyděsil. Vypadalo to jako piknik v noci. Deku rozložil na trávu doprostřed mýtinky. Vytáhnul dalekohled a nějaký kus papíru.
„Zbláznil ses?" zíral jsem na něj.
„Ne, jen je třeba, abych tě zasvětil do kouzel noční přírody," usmál se.
„Připadám si, jak ve špatným filmu,"
„Bože, prostě si sedni tady vedle mě a čekej na instrukce."
„No jo dobře," poslechl jsem. Za chvíli jsem viděl, jak bere dalekohled. A dívá se kamsi mezi stromy. Už byla docela tma. Nechápal jsem, co dělá.
„Koukni!" podal mi dalekohled. Dal jsem si ho k očím. Noční vidění! Není to takový ňouma jak vypadá.
„Drsné..."
„Drsné?" začal se smát.
„No..." sledoval jsem srnce mezi stromy. On se jenom smál. Srnec utekl. Chvíli jsme tam seděli a povídali si.
„Dneska je přesně den, abychom všechno viděli."
„Můžeš laskavě mluvit jako civilizovaný člověk. Chápu sotva každé páté slovo," mračil jsem se. Neodpověděl. Lehnul si na deku a koukal do nebe. Přidal jsem se. Neuvěřitelný pohled.
„Pane bože, tohle je..."
„Brutální?" dokončil větu za mě.
„Asi tak nějak," ležel jsem fascinovaně. Tolik hvězd na nočním nebi jsem jaktěživ neviděl.
„Tohle ve městě není co?" rýpnul do mě loktem. Ne jistě že to ve městě není. Množství světelného smogu to nedovolí.
„Kámo. Díky že si mě sem vzal. Tohle je fakt nářez."
„Naši otcové sem chodili, když jim bylo tolik co teď nám. A já jsem čekal, až přijedeš, abych se tady sám nebál."
„Tohle je fakt něco. Dítě z města jako já. Tohle neznám," otočil jsem na něj hlavu. Koukal na mě a usmíval se. Leželi jsme tam asi dvě hodiny. Smáli jsme se a povídali si. Sblížili jsme se dost.
„Je půl dvanácté. Tvoje babička se bude bát. Měli bychom jít," začal se zvedat.
„Dobře..." pomohl jsem mu složit deku. Do těla mi už značně vstupovala zima a tričko s krátkým rukávem nebylo nejlepším oděvem. Les jsme proběhli rychle. Asi oba trošku vystrašení. Babička už čekala před domem. Věděla, že přijdeme na čas.
„Tak co Ondro?"
„Přesně podle očekávání," zazubil se.
„To jsem ráda. Ale teď už oba spát. Je noc a v noci se spí. Ráno je další den," žduchala mě babička do dveří.
Nemohl jsem usnout, nevím, jestli to bylo postelí, nebo dnešním nočním zážitkem. Nebo taky novým sousedem. Musím uznat, že vyrost v muže. Vysoký pěkný. Musím spát...

Ráno mě babička budila kolem osmé, když se vrátila z obchodu. V pokoji byl hrozný nepořádek. V noci jsem se svlíkal poslepu a kufry jsem taky nevybalil.
„Dokud neuklidíš, nechoď na snídani," rozkázala mi babička. Tak jsem rychle všechno ustlal, uklidil oblečení do skříní, kufr kopnul pod postel a šel zkrotit řvoucí žaludek.
„Lívance Danečku. Máš je rád?"
„Babi, já mám hlad jak těhotná veverka. Dej mi cokoliv," protíral jsem si rozespalé oči.
„Dneska je ve vesnici tancovačka, půjdeš tam?"
„Jo, už mě ti vidláci pozvali. Určitě půjdu, rád se seznámím"
„To je dobře. Jen se moc neopíjejte. Nechci, aby tě ráno našli někde v příkopě," pokárala mě.
„Babi, já nepiju..." protočil jsem oči.
„No právě..."