Léto

4. Konec

Poslední část táto hrůzy. :D

 Chvíli jsme se po sobě váleli, až nás babička volala ke svačině. Každý dostal příděl krajíc chleba s marmeládou. Šli jsme ven. Ondra mi chtěl ukázat vesnici a tak mě táhnul až na náves. Jeden obchod s potravinami, jedna drogerie a železářství. Lékárnička a nic víc? Jsem zvyklý na obchodní centrum a tady je sotva tohle. Koupili jsme si zmrzlinu a sedli na obrubník před obchod. Po chvilce sezení a mluvení k nám přišla partička kluků. Trochu starší než my dva.
„To jsou oni. Ti dva ze včerejška," ukázal jeden, když se k nám pomalu přibližovali.
„Oni asi neví, že tady žádný topení nechceme," šklebil se druhý.
„Topení? Přijdu vám, že vypadám jako topení?" postavil se Ondra a zahodil kousek kornoutu pryč.
„Už si dostal do zadečku co?" naklonil se k němu.
„I kdybych ho dostal do huby. Milovat to budu stejně," usmál se na něj. Já jen nevěřícně koukal.
„Raději se odsud kliďte buzny. Než vám tu vaši prdel natrhnu pořádně"
„Vidíš, sám sis přiznal, že by sis mě vychutnal," mrknul na něj. Zastavil se a začal se pomalu otáčet.
„Zopakuj to" procedil mezi zuby. To už jsem vstal i já a chtěl jsem se do toho pustit. Ondra mě zarazil.
„Když mi chceš natrhnout prdel, asi máš choutky."
„Já ti ukážu moje choutky, ty malý zoofile," zařval a napřáhnul pěst.
„Tak mě udeř, ubliž mi. Dokaž si, že si chlap. Máš být rád, že ti nepřebírám buchty. Stejně by mě chtěly více," zasmál se Ondra. Chytl jsem ho za rameno. Strach, že ho zabije, byl velký.
„Neudeřím. Hleď si svého miláčka a nevystavuj se mi na oči," zařval, otočil se na patě a šel. Hned když zabočili za roh, dal jsem se do smíchu.
„Proboha! Já asi umřu, tohle bylo super!" objal jsem ho.
„Nesmíš si z toho nic dělat," usmál se.
„Hleď si svého miláčka! Ty zoofile," opakoval jsem ironickým hlasem.
„Taky že budu," políbil mě.

Jelikož bylo krásné odpoledne, vydali jsme se do lesa, na naši mýtinku. Lehli jsme si na deku a trávili čas nic neděláním. Takové ty krásné chvíle, když jsme spolu. Sami. Válíme se po sobě. Ležíme a koukáme do nebe.
„Asi mi volá máma. Co se děje," vytahoval telefon z kapsy.

„No co se děje, mami?"
...
„Já, jsem venku"
...
„Dobře no. Tak já přijdu"

„Musím jít, jinak mě zabije," vrátil telefon do kapsy a vstal.
„Co se stalo?" vstal jsem taky.
„Promiň, ale musím jít. Vyšiluje jako blázen," chytil mě za rameno a vynutil úsměv.
„Dobře tak jo no..."
„Teda spíše musím běžet," políbil mě a rozběhnul se z mýtinky pryč. Došel jsem domů sám. Už byl večer. Babička byla veselá a při večeři jsme se nenudili. Ondra se neozval. Ani zprávu nenapsal. Nevěděl jsem nic. Lehl jsem si k televizi a hned usnul. Ráno jsem se vzbudil rozlámaný a unavený. Dospal jsem to ve vaně. Babička mě hnala do práce. Krmil jsem králíky, sekal dřevo na zimu. Okopal jsem záhonek, aby ho plevel neudusil. Na oběd jsem neměl nic. Pracoval jsem dál. Celý den uběhl rychle. A Ondra nikde. Začínal jsem se bát, co se stalo.

Ondra se neozýval už pár dní. Teda asi pár dní. Neměl jsem pojem o čase. Začínal jsem mít strach, ale babička mě uklidnila, že je v pořádku a že tam nemám chodit. Nevěděl jsem, co se stalo. Nikdo nevěděl, krom mojí babičky, která mi to nechtěla říct. Pracoval jsem a utápěl se v myšlenkách. Co se mu asi mohlo stát?!

Ondra vypráví...
Doběhl jsem domů. Udýchaný jako blázen, moje matka byl rázná žena a nebylo dobré jí provokovat.
„Běž okamžitě do pokoje!" rozkázala a já poslechnul. Zalezl jsem, sedl si na postel a nechápal co se děje.
„Mami, co se stalo! Řekni mi to přeci!" odpovědi jsem se nedočkal. Prásknutí dveřmi a cvaknutí klíče v zámku. Super!
„Promluvíme si ráno!" zakřičela. Vypínač cvakl, zavřely se dveře do ložnice a bylo ticho. Napadlo mě zapnout počítač a napsat Dankovi. Neměl jsem klávesnici a myš. Zbláznila se? Vždyť jsem nic neprovedl. Nadával jsem, ale Karolínka už spala a nechtěl jsem jí vzbudit.
„Mobil!" vykřikl jsem šeptem, a radostně začal prohledávat kapsu.
„Máma mě vězní doma, nevím co se děje, ale zítra se ti ozvu. Dobrou <3" už jsem chtěl zprávu poslat, ale oznámení o nízkém kreditu mě uzemnilo. Bezmoc se mi usídlila na hrudi a slzy štípaly v očích. Ani napsat mu nemůžu! Ovšem jako by na mě Danek myslel.
„Co se stalo? Je něco Karolínce? Co se děje! Ozvi se mi hned, jak budeš moct <3"
Jak já miluju ty srdíčka na koncích. To víš, že se ozvu hned, jak budu moc! Až se dozvím, co se stalo.
Nemohl jsem ani do sprchy. Uvelebil jsem se v posteli a usnul jako špalek. Ráno mě vzbudila mamka strašným způsobem.
„Vstávej! Dělej, budeš uklízet, ty ničemo." hodila po mně hadru.
„Tak a dost! Co se stalo?! Co jsem provedl?" rozkřikl jsem se, až se Karolinka vylekala.
„Ty se ještě ptáš?! Ty máš tu drzost se ptát?!"
„Ptám, protože bych to rád věděl." řvali jsme po sobě.
„Olizovat chlapy ti nevadí a práce ti nevoní?!" zařvala, až se jí slzy draly do očí.
„C-Cooo?" vypískl jsem zděšeně. Dorazilo mě to jako balvan na hruď. Dopadl jsem do postele.
„Moc dobře víš co! Že přijede kluk z města, neznamená, že tě hned zbouchne."
„Mami!" snažil jsem se marně bránit.
„Žádný mami. Teď budeš makat. Buď rád, že tě nevyhodím z domu." bouchla dveřmi. V slzách jsem se stočil do klubíčka na posteli. Neměl jsem kam utéct. Oknem to byla sebevražda a dveřmi to nešlo. Čekat až se uklidní, byla jediná věc, co mi zbyla. Utřel jsem prach a poklidil věci na své místo. Srovnal vše tak, jak má být a klepal na dveře, v domnění, že se otevřou a já nebudu muset použít jako záchod okno.
„Mami, no ták. Pustím to z okna a bude od toho omítka." žadonil jsem. Dveře se odemknuly.
„Běž a máš pět minut a pak tě vyhodím." Hodila po mně ručník a ukazováček nastavila ke dveřím do koupelny. V klusu jsem se zavřel, shodil vše, jak nejrychleji to šlo, umyl jsem se během pár vteřin a vyletěl ven.
„To je dost" okřikla se a potlačila mě zase zpátky do pokoje. Neměl jsem co dělat, nudil jsem se. Uklízet už nebylo co, a tak jsem si začal malovat. Všechno možné, celé hromady papírů.
„Pojď naškrábat brambory. Už tu sedíš dva dny, tak ať si užitečný." Rozlepila dveře. Vyběhl jsem ven, vzal nuž a pytel brambor a dal se do práce.
„Kdy tohle skončí?!" nemohl jsem to vydržet.
„Zítra máš návštěvu a potom se uvidí. Na nic se neptej a dělej" okřikla se a bouchla dveřmi. Návštěvu? Dělá si srandu, koho sakra. Danek to určitě nebude. To mi bylo jasné, ale kdo jiný. Doufám, že ne nějaký kněz či vymítač ďábla. To bych asi nepřežil.