Léto

3. Flaška a fraška

 Pohodlně se zavrtal do gauče a sledoval film, ruku bořil do mísy a spokojeně žvýkal. Moje oči z filmu neviděly nic, sledoval jsem ho. Jak jí, jak se usmívá, jak je nakloněný mírně ke mně. Jako hypnotizovaný.
„Co je? Mám něco na uchu nebo co?" otočil se ke mně.
„Eh, ne. Promiň..." zrudnul jsem a otočil jsem se k televizi.
„Ty si nedáš?" ukázal na mísu s popkornem.
„Jo. Co?" nevnímal jsem.
„Popkorn? Dáš si, nebo nemáš hlad?"
„Jo hlad nemám," otočil jsem se k němu. V tu ránu mi zakručelo v břiše tak nahlas, že to šlo slyšet i přes televizi.
„Aha, nemám. To vidím, jak nemáš, dáš si tousty?" položil mísu na stůl a koukal na mě.
„Tousty si dám rád, ale kvůli mně nic nechystej!" mrkal jsem.
„Jsi host a máš hlad. Musím ti dát najíst, nechci být označen za špatného hostitele," ušklíbl se a začal se zvedat z gauče. Nevědomky jsem ho zachytil za zápěstí a pevně ho sevřel. Zůstal ke mně skloněny a koukal, div mu oči nevypadly.
„Co je?" vyděsil se. Nevěděl jsem, co dělám. Přitáhl jsem si ho a políbil na líčko. Rychle jsem pustil jeho ruku a uvědomil si, co to dělám. On se usmál. Narovnal se a rychle vyběhl z pokoje. Seděl jsem tam sám možná pět minut. Možná to byla i půlhodina, nevím. Zíral jsem do zdi. V šoku sám ze svého činu. Vstal jsem ze sedačky a šel do kuchyně. Chtěl jsem se mu omluvit a říct, že už raději půjdu. Vešel jsem do dveří a on se opíral o kuchyňský pult a koukal do země. Když mě viděl, prudce zvedl hlavu s kamenným výrazem.
„Eh, no. Promiň. Já už raději půjdu," začal jsem se otáčet k odchodu. Dva kroky ze dveří a něco mě prudce zastavilo. Jeho ruka mě chytla za paži a prudce sevřela. Otočil mnou tak prudce, až jsem cítil stěnu na zádech.
„Ne!" přiblížil se ke mně.
„Co?" nechápal jsem. Pustil mi ruku a přiblížil se ještě více.
„Nikam nepůjdeš!" jeho ruka projela mými vlasy. Zrychlil se mi tep a postavily se mi všechny chlupy na těle. Vypadal tak vážně, zrychleně dýchal. Vypadal jako malý býk po prvním zápase.
„A-aha. A t-tak co. Co teda?" vykoktal jsem, tváře mi zrudly. Odpovědi jsem se nedočkal. Políbil mě. Něžně, horkými rty, pomalu. Asi se bál něčeho většího. Pusa. Odtrhl se hned. Zíral na mě pohledem štěněte. Chvíli jsme stáli a dívali se na sebe. Oba vyděšení. Už jsem to nevydržel. Chytil jsem ho za tričko pod krkem, pevně sevřel a otočil jsem ho tak, že jsme si vyměnili místa. Namáčknul jsem ho na zeď. Teď se bál ještě více. Prudce jsem ho políbil a nehodlal jsem přestat, dokud se nezačne bránit. K mému překvapení pustil utěrku, kterou celou dobu svíral křečovitě v ruce, na zem. Objal mě kolem krku a zavřel oči. Moje ruce jely kolem jeho boků až na záda, kde se potkaly a já ho pevně objal. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale asi nějakou chvíli jo. Ondrovi se po tváři začala kutálet slza. Přitiskl se mi k ramenu a vzlykl. Tiše.
„Co se stalo?" vyděsil jsem se. Odpovědí mi byl úsměv, který mi věnoval, když se odlepil z mého ramene. Tričko bylo vlhké od slz.
„Co se děje? Stalo se něco?" stál jsem vyděšený. Ale odpověď mi zase nepřišla. Políbil mě. Něžně, krásně, úžasně. Až teď mi došlo, co bude dál.

Chvíli jsme se ještě objímali, když v tom mu v kapse zabrněl mobil.
„No mami, co je?"
...
„Jsem doma, s Dankem od sousedů, proč?"
...
„Jo jasně že jo. Zeptám se, počkej..."

„Máma se ptá, jestli vezmu zítra Karolínku zase k vodě a ty se máš zeptat babičky, jestli chce vzít do obchodu," odklonil mobil od ucha. Oba jsme se zasmáli.
„Řekni, že babičce by nevadilo, kdyby jí vytáhla na celodenní nákupy. Takže bude jen ráda, když jí vezme," zasmál jsem se.
„No mami, tak Danek říká, že Karoli pohlídáme a že paní Morousová určitě pojede ráda..."
...
„Jo jo, čáu mami."

„Pohlídáme?" zazubil jsem se, když schoval telefon zpátky do kapsy.
„Vím jistě, že vadit ti to nebude," ušklíbl se ironicky.
„To máš bohužel pravdu," zasmál jsem se a pohladil ho po vlasech.
„Počkej, proč ti máma volá v půl jedenácté večer, jestli pojede moje babička do obchodu," šklebil jsem se nechápavě. Jeho to očividně pobavilo. Zasmál se.
„No protože jsou u známých, kteří mají farmu, a velkou dodávku. A vždy jak jedou na velké nákupy, tak berou mojí mámu, nebo tátu sebou. A minule si tvoje babička stěžovala, že by se chtěla taky projet v dodávce."
„Pane bože, mám super babičku fakt," zasmál jsem se.
„Máš..." uchechtl se a otřel si zbytky slz.
„Už mi řekneš, proč pláčeš?" zamračil jsem se na něj.
„Já jen. Radostí..." sklonil hlavu.
„Cože?" seděl jsem si na vedení.
„No, radostí. Že jsem se odhodlal. Teda vlastně, že ty ses odhodlal. Koukám na tebe od příjezdu. A ta noc po tancovačce. Tulil jsem se k tobě naschvál. Pak jsem se vymlouval na alkohol. A přitom..."
„A přitom co, ty malý prevíte!" zasmál jsem se.
„Přitom jsem se toho nemohl dočkat," zvedl hlavu a usmál se na mě. Dal jsem mu pusu na čelo.
„Ještě včera jsem se hádal s babičkou, že nejsem gay. Už se vidím, jak jí to řeknu."
„Počkej, moje máma se to nesmí dozvědět. Je toho teď moc, všechno narychlo. Moje máma je homofob. To nejde..." mračil se.
„Tak se to nedozví, netrap se tím. Jsou prázdniny," usmál jsem se na něj.