Sněžítko

1. kapitola

Zprudka otevřu oči. Cítím jak mi do obličeje padají sněhové vločky. Příjemně mě studí na tváří.

Podívám se vzhůru. Vidím obrovskou skelnou kopuli. Jsem bosá a sníh mě studí na nohou. Uvidím usměvavého sněhuláka a úsměv mu oplatím. Zahlédnu taky děti honící se v bělavém sněhu.

"Dobré jitro!" zavolám na ně. Se smíchem odběhnou. Celá šťastná si lehnu do měkkého sněhu a pozoruji skelnou kopuli, která mě obklopuje. Je světlá a odrážejí se od ní paprsky neexistujícího slunce. Co je za ní, nevidím, ale nevadí mi to.

Zprudka otevřu oči. Vidím trámy horní postele. Ach, proboha! Ležím v posteli a nade mnou tiše chrápe má sestra. Byl to jen sen zase jen sen. Vzdychnu. Proč musel skončit tak brzo? Potichu odtlapkám z postele. Dojdu na balkon. Jako všude na severním Islandu sněží. Stoupnu si bosýma nohama na sněhovou pokrývku. Rychle uskočím chladem. Po každém podobném snu si ještě živě pamatuju jak měkký a příjemný sníh byl. Ten doopravdicky je ledový a nepříjemný.

"Sigrún! Co tu proboha děláš?" uslyším tátův chraplavý hlas "Chceš se zase nachladit?!"

"Promiň tati. Jen jsem chtěla vyzkoušet jestli sníh není-"

"To už tady bylo" přeruší mě táta "ať už o těch tvých hloupostech víckrát neslyším! A teď okamžitě do postele!" Beze slov si utřu nohy a odběhnu zpátky do postele. Ještě teď cítím na nohou chlad.

Pomalu si zase začínám říkat, že táta má pravdu. Vymýšlím si hlouposti. Stejně na ten sen už pomalu zapomínám. Už si ani nemůžu vzpomenout, jak měkký jsem sníh cítila. Možná jsem si to vymyslela. Možná to v tom snu ani nebylo. Ale stejně když uslyším jak táta v ložnici zhasíná, potichoučku se vydám k našemu sněžítku položenému na poličce v obýváku. Opatrně ho pohladím. Sněhulák se na mě pořád přátelsky usmívá a děti se stejně nadšeně honí. Nevědomky se usměju.