Sněžítko

7.- poslední kapitola

Zprudka otevřu oči. Byl to jen sen, jen sen, jen sen. Když nad tím ale déle přemýšlím, pochopím. Je propojený se skutečností. Brzy se střepy rozpadnou v prach, až, až,..zítra napadne nový sníh! Vyskočím na nohy. Sníh pode mnou křupne a máma sebou trhne.

"Sigree..? Pojď sem miláčku,.." zabrumlá v polospánku.

"Už jdu,.." brouknu, ale namísto toho se po špičkách vydám do stříbřitého sněhu. Už když udělám prvních pár kroků, zase ucítím to dusno. Každým krokem je vzduch hustší a hustší. Vzpomenu si na sen, kdy dusno bylo tak husté, že jsem prostě musela zadržet dech. Vím, že k tomu dojde, ale nechci si to připustit. 

Jdu dál a dál, začínám místo chození klopýtat, ale tentokrát nechci spadnout.Už dávno svítalo. Musím to stihnout.

Je večer. Lehnu si.

Zprudka otevřu oči.

Vidím bílé šmouhy.

"Už je pozdě, už je pozdě, už je pozdě!"

Zprudka otevřu oči.

Ne! Vstanu. Musím jít. Hned teď. Začíná svítat. Najednou jakoby se pode mnou roztřásla zem. To zase sněhulák třepe sněžítkem. A  cítím jak se z nebe snáší sníh. Nasadím rázný krok. Lapám po dechu. Rychle odhrnuju sníh. Střecha. Pokračuju. Červená omítka, ten není náš. Zelená, hnědá, šedá. Zase nic. Začíná padat sníh. Ne, to ne! Nesmí napadnout! Spadnu na zem a nemůžu dýchat. Šourám se po zemi dál a dál.

Nemůžu dýchat. Nadechnu se a už jen zadržuju dech. Bez dechu už nemám šanci se posunovat dál. Ležím na zemi naprosto vyčerpaná a bez dechu a nechám si vražedné vločky padat do obličeje. Natáhnu ruku. Posledními zbytky sil odhazuju sníh. Bílo a bílo. Bílo! Naše bílá omítka. Nemůžu se donutit vstát, ale bleskurychle se šourám k domu. Rychle odhrnuju další a další sníh. Konečně objevím dveře. Poslední silou dveře otevřu. Chvíli prostě ležím na zemi. Už mi dochází dech. Doplazím se ledovým bytem do obýváku.

Plíce už mám úplně scvrklé. Opřu se o polici. Vyčerpáním spadnu zpátky na zem. Musím, musím to stihnout. Venku už skoro nesněžilo. Ještě jednou se zapřu. Sáhnu po sněžítku. Je v něm celý Island. Je šíleně chladné. Posledním zbytkem síly jím praštím o zem a ono se roztříští na milion kousíčků. Nasaju do plic vzduch a opatrně se zvednu. Přejdu k oknu a místo skleněné kopule uvidím prosvítající sluníčko, příjemně hřející do obličeje. Už teď cítím, jak sníh roztává. Něco uvnitř mě se zaraduje. Pak ale pod náporem únavy zase spadnu na zem a vím, že ještě není po všem.

Chvíli jen pomalu dýchám a pak začnu zběsile hledat skleničku s rozbitým sněžítkem. Ještě, že jsem si ji schovala. Vysypu je na stůl. Vezmu lepidlo a začnu střepy slepovat. Pak se mi ale rozsypají v ruce.  To ne! Rychle je začnu spojovat. Asi deset se mi jich rozsypalo, takže ve výsledku bylo sněžítko ještě těsnější, ale už mi to bylo jedno. Když bylo sněžítko slepené, sněhulák se ve sněžítku už zase příjemně usmíval, jako by se vůbec nic nestalo.

"Ahoj Sigree!" zavolá máma, která zrovna přišla ze dveří. Jenom čekám, až mi vyhubuje, že jsem se zase ztratila, ale má úsměv na rtech. Ještě má úplně promočené boty a oblečení.

"Ale ma-mami, ty se nezlobíš?" 

"Za co zlato? ÁÁ, ty myslíš to rozbité sněžítko.. Chceš koupit jiné?"

"Ne, já-jsem ho slepila."

"Ty jsi ale hodná. Co říkáš na čokoládový pudink?"

"Mami, ale co ten sníh? Jak-jak jste našli cestu?"

"Proboha, snad vím kde bydlím! Nežertuj se mnou!" zasměje se máma. Otevřu dveře. Všechno je přesně jako dřív. Cestička k domu je obsypaná kamínky proti skluzu a trocha sněhu odsunutá podél chodníku. Vytřeštěně na to zírám. Nikdo jako by si ničeho nevšiml. Najednou se usměju. Vždyť je to vlastně dobře. Vejdu zpátky do domu.

"No..mami? Asi bych si už dala ten pudink." kulišácky se na ni usměju.

"No vidíš, že tě znám." zasměje se zase máma a podá mi misku.

Od té doby už jsem nikdy znovu 'Zprudka neotevřela oči'.