Sněžítko

3. kapitola

Zprudka otevřu oči. Zalknu se. Najednou ucítím obrovské dusno jak se kolem mě obemyká. Vstanu. Sněhulák má na tváři ten nejzlomyslnějši a nejlstivější úsměv, co jsem kdy viděla. Ani se  nepokouším nic říkat, myslím že mé vzezření mluví za mě.

 Tvář mám orosenou od potu. Děti tu nejsou. Zbyla tu po nich jen podivná červená skvrna ve sněhu. Teď ale nemám čas se tím zabývat. Už nemůžu skoro dýchat. Klopýtám bosá po sněhu a nohy mám do krve rozedřené od bodavého, ledového a hrubého sněhu. Nic se neděje.

Všechno jako by  šlo zpomaleně, už téměř nemůžu chodit, tak spadnu na zem. Sníh do mě řeže jako stovka nožů.

"Já umřu, já umřu, já umřu" běží mi v hlavě. Motá se mi hlava a nemůžu se nadechnout. Vdechnu poslední zbytek vzduchu a pak už mi nezbývá než zadržovat dech. Je mi strašně špatně. V panické hrůze že se udusím, začnu bezhlavě bouchat do kopule. V panice prostě jen třískám pěstmi do skla a pláču. 

Mísí se ve mně vztek, zlost smutek a bezradnost. Najednou uvidím na okraji koule malou prasklinu. Někde hluboko uvnitř se zaraduju. Bouchám pěstmi silněji  a silněji.., ale nic se neděje. Najednou ucítím něco studeného na bedrech. Sáhnu k zádům a v ruce svírám pozlacenou dýku od učitele. Na  nic nečekám a bodám s ní do skla. Snažím se nevnímat pot tekoucí mi po zádech.

Pak jen slyším jen obrovskou ránu a jako by se celá snášela na mě.

Zprudka otevřu oči. Jsem doma. Tentokrát nečekám. Běžím ke sněžítku a,...leknutím mi přeběhne mráz po zádech, zvedne se mi žaludek a zamotá hlava.