Sněžítko

2. kapitola

Po hodině výtvarné výchovy se svěřím svému učiteli se svým snem. 

"Buď opatrná," překvapivě se zamračí " sny dokážou být podlé a vtíravé, když je budeš příliš přirovnávat k realitě."

"Ty sny jsou úžasné. Je to moje jediná záchrana od reality."

"Já vím, sny jsou nepředvídatelné. Pokud jim uvěříš, můžou tě zneužít.Ale raději si vezmi tohle." a podá mi dýku s pozlacenou rukojetí.  Tázavě zvednu obočí, ale vtiskne mi dýku do ruky za záda a svižným krokem odejde.

Byla jsem na učitele naštvaná. Jak by mě asi sny mohli zneužít? Celý den se nemůžu dočkat, až zase ucítím ten měkký sníh.

Tyhle krásné sny už mám několik týdnů a jsou čím dál tím lepší. Jsem na nich závislá a je to ohromná zábava.

Zprudka otevřu oči. Podívám se kolem sebe. Bílo. Neubráním se úsměvu. Vstanu pozdravit sněhuláka a cestou si pískám. Když k němu konečně dojdu, zůstanu zaraženě hledět. Sněhulák se mračí.

"Dobré jitro." snažím se pozdravit. Sněhulák jen něco naštvaně zabrumlá a dál nehybně stojí. Třeba ten dnešní sen zachrání děti. Úlekem nadskočím. Jedno z nich leží ve sněhobílém sněhu a pláče. Někdo ho shodil na zem. To druhé stojí s úšklebkem kousek od něj a posmívá se mu. Doběhnu k ležícímu dítěti.

"Co se stalo? Chceš pomoct?!" Kouká na mě jako by zamrzl. Jen malou chviličku sedí nehybně jako socha, ale to stačí na to, aby mi pořádně přeběhl mráz po zádech. Najednou se z jeho kamenného obličeje vynoří úšklebek.

"Nech mě bejt." odstrčí mě. Něco je tady špatně. Něco je tady strašně špatně...

Zprudka otevřu oči a uvidím trámy postele. Dám si chvíli na poskládání snu v hlavě a běžím se podívat na sněžítko. Vytřeštím oči. I v našem sněžítku se sněhulák mračí a děti padají. Přeběhne mi mráz po zádech. A znovu a znovu. Můj sen se mění v noční můru. Ne! To nesmím dopustit! Chci jít za tátou, ale vím, že by mě neposlouchal. Chci něco udělat, ale znovu padnu únavou.