Nebeská záře - Návrat

Kapitola první

Měla jsem chuť na palačinky. A cibuli. Ani nad králičími játry bych neohrnula nos, ale problém byl v tom, že nemůžu nic kořeněného a jatýrka bez bílého pepře, sladké papriky a propečené pizzové bagetky si neumím představit. Polkla jsem a upřela zrak na obrazovku přede mnou. 

,,Na dvanáctý týden je nezvykle velký," řekl zamyšleně doktor Maison a jezdil mi po břiše ultrazvukovou sondou. ,,Srdíčko má velmi silné, končetiny rozvinutější a zdá se, že už pevně můžeme určit pohlaví," říkal si to skoro pro sebe, musela jsem hodně napínat uši, abych vůbec slyšela, co říká. 

,,To by ještě nemělo?" zeptala jsem se a začínala cítit paniku. Co je s mým miminkem? 

,,Ještě nikdy jsem to neviděl. Vypadá to, že jste v polovině druhého trimestru." Pozvednu obočí. Tohle si z knížek pamatuju. Polovina druhého trimestru začíná v osmnáctém týdnu těhotenství, to ale nedává smysl. Znovu a znovu jsem počítala početí děťátka, snažila se najít chybu, ale vždy mi vyšlo dvanáct.

,,To znamená, že jsem v osmnáctém týdnu? Jak je to možné?"

,,Jsou nutné udělat speciální testy, ty jsou však velmi rizikové. Ještě vám zavolám, slečno Baileyová a domluvíme se,'' řekl doktor Maison, podal mi kapesníček a vstal. Utřela jsem si gel z až nezvykle kulatého břicha a přešla ke dveřím. ,,Budete si přát další snímek? Zase třikrát?" S úsměvem jsem přikývla a šla se posadit do sesterny, kde mi ty fotografie sestra předá.

Byl by vedle mě a držel za ruku, jako ve filmu? Nebo by se zdržel v práci a stihl by akorát to, jak stojím zasmušile ve dveřích s černobílou fotkou v ruce a děkuji doktorovi? Plakal by? Takové otázky se mi honí hlavou už dvanáct ubíjejících týdnů a já na ně pořád nenacházím odpovědi. Těch několik set paralerních vesmírů se šťastnou rodinkou jsem si v hlavě utvořila tak moc, že jsem už pomalu přestala dávat pozor na skutečnost a fikci. Nedávno jsem se probudila s křikem a pláčem a hledala pana S. (jak jsme mu na Theřinu žádost zažali všichni říkat, protože už jí lezlo na nervy neustálé moje fňukání a zmiňování jeho celého jména) a trvalo mi nekonečných dvacet minut, než jsem si zase dala všechno dohromady a vrátila se zpátky na zem. A abych na něj stále nemyslela a soustředila se na budoucnost, našla jsem si práci. Tou méně zábavnou částí však je, že v jednom ze striptýz barů, kde dělám pět dní v kuse barmanku ožralým troskám a nadrženým husičkám, které jakmile vidí moje břicho, stanou se z nich nemilosrdné víly kmotřičky a kamenují mě všetečnými otázkami, kdy budu rodit a jestli je to holčička nebo chlapeček. Každému řeknu, že i když mi to doktor nepotvrdil, je to holčička. A na jejich otázku, jak to víte, mám chuť odpovědět asi nějak takhle: Vím, že to ještě není stoprocentně potvrzené na papíře, ale v mé hlavě už ano, protože to cítím. Malá Hope Baileyová bude totálně to nejroztomilejší a nejúžasnější miminko pod sluncem, protože její biologický otec je anděl, který mě zbouchnul a pak nechal na holičkách, jak už to mají tisíce let staří teenageři ve zvyku. Ale jsem přece normálně uvažující skorožena, tak jen s úsměvem pokrčím rameny a řeknu, že to matky vždy vycítí. 

,,Bezkofeinový kafe,'' rozplývala jsem se nad bílým hrníčkem a napila se. 

,,Upřímně bych to nechtěla pít," ozvala se Gabi vedle mě a nakrčila nos. Napsala jsem holkám, aby se mnou zašli do restaurace na drink, protože jsem měla ještě hodinu čas do směny v klubu. 

,,Upřímně bych nechtěla bejt v tom, ale jak vidíš, zázraky se stávají." Nevím, jestli to byla od Thery záchrana, nebo si ze mě zase jen utahovala, ale neměla jsem čas ani náladu to řešit, proto jsem se jen nepříjemně ošila a instinktivně si pohladila bříško. 

,,A já bych zase upřímně řekla, že máme dost velkej problém," přihlásila jsem se o slovo dřív, než měly ty dvě čas na uštěpačnou hádku o mém stavu, kdy by se Thera navážila do pana S. a Gabi by ji odporovala se slovy, že to přece musel udělat, že neměl na vybranou. A já, předtím, než bych se zhroutila, bych řekla něco ve smyslu, že na životu je krásné to, že máme možnost volby. 

,,Problém?" zamračila se Gabi a celou si mě prohlédla. Jistě, na první pohled by to měl vidět jenom člověk, který je plně zasvěcen do mého života, proto mě tak zklamalo, když to má nejlepší kamarádka nevytušila ihned. Z kabelky jsem vytáhla papíry od doktora a položila je na stůl. Propiskou jsem zakroužkovala stejný, ale zároveň obrovský rozdíl mezi mým břichem, který jsem obdržela na sesterně a jedním cizím, které jsem si vytiskla doma. To mé bylo podstatně větší jak to cizí, přesto jsme ale byly obě ve stejném týdnu. Obě dívky se na mě koukaly jako na blázna, patrně z toho nic nechápaly. ,,Vy to nevidíte? Obě jsme ve dvanáctém týdnu, ale ona končí první trimestr a já jsem v polovině druhého," vysvětlila jsem jim a stále zakroužkovávala svůj snímek. Vytáhla jsem svůj ultrazvuk a kopii cizího, nejspíš patřil stejné ženě, jako snímek její chlouby. Mezitím, co na její černobílé fotce byla jen o něco větší fazolka s pahýlky, které se zanedlouho stanou rukama a nohama, na tom mém bylo vše skoro zřetelně vidět. ,,A co to znamená?" zeptala se nechápavě Thera.

,,Copak to nevidíš? Roste až nezvykle rychle," snažila se vysvětlit Gabi, které už to konečně došlo. ,,Vzpomínáš na Stmívání? Na ten konec? Renesmee rostla a rostla a Bella málem..."

,,...umřela," dokončila za ni ztěžka Thera a podívala se na mě. 

,,Nic takového se nestane, protože já v sobě mám anděla, kdežto Bella zrůdu z pekel, která jí žrala zevnitř," snažila jsem uklidnit samu sebe.

,,Takže... co to pro tebe znamená, Liss?"

,,Vypadá to, že nás Hope navštíví mnohem dřív, než jsme si mysleli..."

Tákže se po dlouhé době zase hlásím zpátky! Přiznám se, že jsem o něco moudřejší a starší a lenivější a zodpovědnější (to poslední neberte moc vážně) a jsem připravena uchopit otěže psaní a vrhnout se na cestu plnou kapitol a lásky! A ano, patrně jsem se úplně pomátla, ale doufám, že si kapitolu užijete stejně jako já, když jsem ji psala. Zanechte vote a komentář, prosím, abych věděla, že jsem Vás nadobro neztratila a má cenu psát příběh o nehynoucí lásce. :)

Jsem ráda, že jsem zpátky!

Love

Claibi