Nebeská záře - Návrat

Kapitola třetí

Probudilo mě lechtání na pravém zápěstí. Někdo mě držel za ruku a jemnými krouživými pohyby masíroval pokožku. Občas se zastavil, aby jel proti směru, jakoby věděl, že ten stejný pohyb je po pár vteřinách nepříjemný.
Bála jsem se. Tak moc jsem se bála otevřít oči. Nechtěla jsem mít tu naději. Nechtěla jsem věřit v to, že je to on. Pravděpodobnost byla tak malá, tak mizivá, že myslet si něco takového, bylo čiré bláznovství. Ale přesto mi zběsilé bušení mého srdce neušlo. Ani husí kůže, která mi naskočila při myšlence, že Sebastian sedí vedle mé postele a čeká, až se na něj podívám a zeptám se, co tady dělá.
Nevím, kde jsem tu odvahu našla. Dodnes, když na to vzpomínám, se obdivuji. Že jsem je vážně otevřela. A podívala se do zamračeného výrazu Gabi.

„Neboj, všechno je v pohodě. Hned, jak jsi sebou sekla, nějaký lidi zavolali sanitku, ta tě odvezla sem, udělali ti testy a všechno je v pohodě. Ty i mimčo jste zdraví jak rybky, jen ti selhal organismus." Zahrnula mě hned odpověďmi na otázky, na které jsem se ani nechystala ptát. Nechtěla jsem vědět nic o testech, o mém nebo Hopiině zdraví, sobecky jsem myslela jen na jedno; byl to on? A cítila se přitom příšerně.

„Udělalo se mi jen blbě," hlesla jsem. Na víc jsem neměla sílu a přála si, aby to Gabi stačilo a přikývla a nechala mě samotnou s mými myšlenkami.

,,Alex chtěl přijet taky, ale s Therou jsme ho překecaly, aby vůbec nejezdil, že se o nic vážnýho nejedná. Thera si šla pro kafe, každou chvíli by měla přijít."

,,Dobře," pokusila jsem se o úsměv, ale selhala jsem.

,,Co se děje? Říkala jsem ti, že je všechno v pořádku," pohladila mě kamarádka po rameni. V tu chvíli jsem poprvé zapochybovala, že Sebastian v tom klubu opravdu byl. Co když mě mozek zradil? Co když jsem si ho jen vsugerovala? Vysnila? Nejspíš to byl úplně obyčejnej kluk, kterej se divil, co dělá těhotná holka v takovým pajzlu a já blbka si ho spletla a pronásledovala davem a on se zalekl a zrhal přede mnou. Jasně že udrhal. Třeba si myslel, že ho honím pro to, abych mu řekla, že je to dítě jeho. I to se mohlo stát. Ale ta romantičtější část mé osobnosti byla striktně proti. Byl to on. Musel být.

,,Viděla jsem tam Sebastiana, Gabi. Byl mezi těma lidma a díval se přímo na mě."

Přítelkyně otevřela pusu a než stačila cokoliv říct, vřítila se do místnosti Thera, v ruce kelímek s kafem a na tváři úsměv. ,,Věděly jste, že tu maj fakt pěkný sanitáře? A ti se jménem Pete obzvlášť dobře líbaj. Jé, Ellis. Je dobře, že jsi vzhůru, táta s tebou bude chtít mluvit, aby věděl, že jste oba oukej." Posadila se hned vedle mě na postel a nohy si natáhla podél mých.

,,Ellis říká, že viděla Sebastiana. Že byl v klubu,„ řekla Gabi Theře a dívala se pořád na mě. Nevěřila mi ani jedna, to jsem viděla. Přesto se Thera zeptala: ,,Říkal něco?"

Zavrtěla jsem hlavou a zaměřila se na ruce složené v klíně. Cítila jsem se jako malé děcko, které je káráno za oblíbenou rozbitou maminčinu vázu. Znovu jsem se podívala na holky, které si v tu chvíli vyměnily vševědoucí pohled. ,,Hele, já vím, že to zní dost debilně, ale nikdy bych si ho s nikým nespletla. Byl to na stoprocent on."

,,Kočko, byla jsi hodně přetažená, všechno kolem toho růstu mimča a práce v baru... My to chápeme. Snažíš se od těch věcí utýct a myslíš si, že by ti s tím mohl Sebastian pomoci. Když trochu nepřibrzdíš, za chvíli ho uvidíš ve všech a všude." Gabi to se mnou myslela dobře. Vždycky byla starostlivá a upřímná a po tom všem, co jsme si spolu za poslední měsíce zažily, se to ještě vystupňovalo. A já za to byla vždycky strašně ráda. Až do teď.

,,Říkám pravdu. Byl tam a díval se  na mě. Víte moc dobře, jaký má oči, nikdo by si ho nemohl splést, natož já. Proč si myslíte, že bych si ho vymyslela a cpala se skrz ty lidi, jen abych pak zjistila, že to nebyl on? Nejsem blbá ani slepá, jen těhotná," zavrčela jsem.

,,A ty hormony s tebou pěkně cloumaj, to se ti musí nechat. Hele, nám je to vesměs asi úplně jedno, protože jakmile ho uvidíme my, nebo aspoň já, dostane přes hubu," nechala se slyšet Thera a vstala z postele.

,,Za chvíli přijde doktor a poví ti, kdy budeš moct domů." Uzavřela naši debatu Gabi a usmála se na mě. ,,Hned nám pak napiš, abychom věděly, kdy tě vyzvednout, jo? Měly bysme jít, ty se šetři." A podívala se na mě přísně.

Když odešly, přišel doktor. Řekl mi to samé... Abych se šetřila, protože příště bych mohla skončit hůř. Na revers odejít nemůžu, protože nejsem plnoletá a Alex revers odmítl. Prý mi neuškodí, když se na chvíli zastavím a odpočinu si ve špitále. Pche. Všechno jsem mu slíbila a když jsem osaměla, zírala jsem do toho bílého stropu a samu sebe uklidňovala, že mě žádný hormony neošálily.

Ty oči... Prudce jsem se posadila a shodila nohy z postele. Ne. Tohle mu nedaruju.Absolutně zahlcená vztekem a smutkem, jsem vstala a rychle na sebe hodila oblečení, ve kterém jsem sem byla převezena, a které, díkybohům pro mě, bylo úhledně vyskládáno v malé skřínce vedle postele. Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře a já naštěstí věděla, jak se dostanu na střechu budovy.

Vykoukla jsem ze dveří a čekala, až skupinka sester projde kolem. S čím jsem nepočítala, bylo, že mají sesternu hned vedle mého pokoje. Potichu jsem za sebou zavřela a nakoukla do místnosti. Všechny seděly u velkého stolu plného počítačů a pravděpodobně se rozplývaly nad nějakou erotickou fotkou, takže neměly nejmenší tušení o tom, že jim právě zdrhá pacientka. a protože se schylovalo k večeru, chodby byly poloprázdné. Naštěstí jsem potkala jen pár lidí z personálu, které nenapadlo, že mám ležet v posteli a ne se prohánět po chodbách. Dveře, které jsem hledala, byly dobře viditelné, protože sloužily jako únikový východ na střechu k heliportu. Heh. Já ale nemířím dolů. Přeci jen jsem si vzala nějaké doktorovy rady k srdci a nebrala schody po dvou, i když moje hlava a srdce byly už dávno na střeše.

Ta byla mnohem větší, než jsem si představovala a taky tu pořádně foukalo. Vlastně ani nevím, co jsem si tím chtěla dokázat. Opravdu jsem si myslela, že tu bude Sebastian? Že tu na nás bude čekat? Intuitivně jsem si pohladila bříško a šla střechu víc prozkoumat.

„Haló?" zavolala jsem do prostoru a trochu se přikrčila. Opravdu hodně foukalo a já na sobě měla jen tu lehoučkou bundu, kterou jsem si běžně brala na šichtu v práci. Díky bohům, že šéf rád šetřil za topení, jinak bych neměla ani tu. Na chvíli jsem se zaposlouchala, ale jediné, co jsem slyšela, byl ten zpropadený vítr, jinak tu nikdo tu nebyl.
„Přísahám bohu, Sebastiane, že jestli seš tady a jen na mě čumíš ze tmy a neozýváš se schválně, budu tvoje zpropadený jméno proklínat i za sto let!" zakřičela jsem z plných plic doufaje, že mě na ulici nikdo neslyšel. „Tak sakra, slyšíš mě?!" Obrátila jsem se k nebi. „Kvůli tobě jsem tady! Protože si se mnou jenom hraješ! Ukážeš se a pak mě opustíš! Pak zmizíš, protože seš zbabělec!" Náhle mě to slovo neuvěřitelně rozesmálo. „Panebože, to je ono! To slovo, který tě tak dokonale vystihuje!" Zasmála jsem se a se skoro až dětskou radostí s roztaženýma rukama zavolala: „Zbabělec!" Na malou chvíli, na kratičký prchavý okamžik jsem se zase cítila po tolika měsících šťastná. Do doby, než jsem jsem to uslyšela.

„Au. Tak tohle bolelo."

Po několika letech další kapitola. Holky, díky Vám to dopíšu. Upřímně, i mě zajímá, jak to s nimi nakonec bude... Díky, že jste zůstali.
Dejte vědět komentářem, jestli se kapitola líbí.

Vaše

Claibi