NaruSasu Pravá láska

1.díl Nejsem obyčejný

Moje jméno je Sasuke Uchiha. Je mi 19 let. Jsem studentem na střední škole. Musím říct, že mám vrozený talent v hudbě, jsem velmi populární u dívek, za což mě ostatní kluci nemají rádi. Ale I přesto mám jednoho nejlepšího přítele, jmenuje se Naruto Uzumaki, ale mám s ním jeden obrovský problém, jsem do něho více jak 5 let zamilovaný, ale protože je to taky kluk, nikdy mu to nemůžu říct, neboť bych ztratil nejlepšího přítele a navíc by se mi vysmál, s čímž bych nemohl déle žít. A tak jsem navždy nucen ho milovat jen neopětovaně a z povzdálí.

„Hej Sasuke, počkej na mně" už podle hlasu jsem poznal, kdo to je. Vždycky měl takový pěkný hlas, který vždy zněl dospěle, ne jako můj, který zněl celkem dětsky. Než jsem se stačil otočit, doběhl celý udýchaný ke mně. Byl první školní den, tak si dal na sobě záležet. Nová, vyžehlená uniforma a boty, modrou tašku přes rameno, rozcuchané blonďaté vlasy a jeho usměvavá tvář. Vždy se tváří tak šťastně, no jen si užívá života, jeho nic netrápí. Skoro celé prázdniny jsme se neviděli, tak jsem byl rád, že už je zase škola, a že se můžeme zase vídat. Když se vydýchal a narovnal se, byl o dost vyšší než já, už tak byl vysoký, ale za ty 2 měsíce vyrost o dalších, snad 15 centimetrů. „Sasuke, zdá se mi to nebo jsi zase o něco menší?" usmál se na mě. „Já? To ty pořád rosteš, za chvíli budeš na mě až moc vysoký, už tak si musím stoupat na špičky, abych ti viděl do tváře, když s tebou mluvím." V tu chvíli se Naruto nade mě naklonil a zašeptal mi do ucha: „Copak sis ještě nezvykl, že já budu vždycky nad tebou?" a já cítil, jak se začínám červenat, poté se mi podíval do očí a čekal na moji reakci, při čemž jsem zrudl ještě víc. „Ehm...no...měli bychom už jít, ať nepřijdeme pozdě hned první den", to bylo tak jediné na co jsem dokázal říct, celou cestu do školy mi Naruto vyprávěl, jak bylo, a co dělal o prázdninách a já jen přikyvoval, neboť jsem byl myšlenkami úplně jinde.

Třída 3-D, tak jako vždy, jen co jsme vešly do třídy, byly jsme v obležení všech holek, ze kterého se mi nakonec podařilo dostat a tak jako vždy jsem si sedl úplně do zadní lavice a díval se z okna přemýšlejíc nad svými vlastními myšlenkami. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem si ani nevšiml, kdy si konečně i Naruto probojoval cestu dívkami a přisedl si ke mně. Na třetí zavolání svého jména jsem se otočil. „No konečně Sasuke, co se děje? Dnes mi připadáš ještě víc zamyšlený než obvykle, stalo se něco?" a lehce se u toho dotkl mé nohy, přičemž jsem cítil, že jsem trošku zrudl. „No tak Sasu, mě můžeš říct všechno." „Kéž by to bylo Naruto tak lehký, ale není, víš, ne všechno, co mě tíží ti můžu říct." Dodal jsem již skoro neslyšně. „No právě že to není lehký, tak to nemůžeš v sobě jen tak dusit, jsem tvůj nejlepší kamarád, pověz mi to." „Ale Naruto..." chtěl jsem něco říct, ale umlčelo mě zvonění a sensei, který právě vešel do třídy. „Žádný ale, dneska večer u tebe, koupím něco k pití a už nechci slyšet žádný námitky." Už jsem chtěl něco říct, ale jen, co jsem otevřel pusu, Naru mě znovu umlčel: „Řekl jsem žádný námitky Sasu." A tak jsem tedy mlčel. Škola byla nudná, ale naštěstí jsme měli jen 3 hodiny a tak se to dalo přežít. Ještě než jsem odešel domů, mi Naru připomněl, abych nezapomněl na večer a pak se vytratil s pár dalšími kluky na basketball. A já se tedy vydal domů, neboť já nikdy nikam takhle nechodím a raději si doma počtu dobrou knížku, navíc se musím připravit na večer.