Zrozená z moře

1. - Odlet do Atén

Horké letní slunce se mi propalovalo do kůže a do zad mě tlačil snad jediný kamínek na jinak písečné pláži na řeckém ostrově Korfu. Já už to nevydržím. Pracně jsem se posadila do polosedu, vylovila kamínek zpod osušky a vztekle jsem ho odhodila do vln.

„Čo ši to šem hodila Tio?" zašišlal můj mladší bráška.

„Jen kamínek. A mluv pořádně Brene," odpověděla jsem trochu více káravě, než jsem měla v plánu.

„To ho musíš pořád peskovat Tiano?" zeptal se můj ovčín. Ano, tato přezdívka na něj opravdu sedí, protože jeho vlasy náramně připomínají ovčí vlnu.

Já místo odpovědi jen protočila oči v sloup a znovu se uvelebila na osušku. Dlouho jsem však neležela, protože za pár minut se z vln vynořila moje matka.

„Taky se vám tady tak líbí?" zašvitořila.

„No vidíš. A to jsi sem nechtěla jet," reagoval ovčín s úsměvem na rtech.

„I když je tu překrásně, tak už si musíme zabalit, ať nám neuletí letadlo," připomněla mamka a pohladila Brena po jeho rozcuchaných kudrlinách, které zdědil po svém otci. A já, i když neochotně, jsem se začala zvedat ze svého místa.

***

Když jsme nasedali do mikrobusu, který nás měl dovést na letiště, bylo něco po poledni.

„Určitě jste si tam nic nenechali? Nechci se vracet," zdálo se, že čím blíže jsme byli odjezdu, tím více byla mamka nervózní.

Já si pro jistotu ještě jednou, od opuštění pokoje až do této chvíle už potřetí, zkontrolovala obsah mého batohu. Knížku mám, MP3 a sluchátka taky, pas a telefon je v přední kapse... „Ano já mám všechno," oznámila jsem hrdě mamce.

„Tak jste připraveni?" mrkl na nás ovčín, který se mezitím posadil na přední sedadlo.

„Aňó," zašišlal Bren.

„Bre..." ale víc jsem už říct nestačila, protože mě přerušil ovčínův pohled. Nic už ale neřekl, otočil se zpět a pokynul řidiči, že můžeme odjet.

Cesta na letiště nebyla dlouhá, ale pro mě velmi úmorná. Celou dobu jsem totiž musela poslouchat ovčína, jak vypráví o "pozoruhodné" historii Řecka, šišlajícího brášku a nervózní matku, která se snad každých pět minut ptala řidiče, jak je to ještě daleko. Když se zeptala už nejmíň po tisící, nevydržela jsem to.

„Proč se ptáš každých pět minut, jak je to ještě daleko, když tím rychlost jízdy nebo vzdálenost nijak nezměníš?" zeptala jsem se nabroušeně.

„Mám z toho špatný pocit. Prostě už chci být doma," odpověděla mamka úplně stejným tónem. Já se ještě víc zabořila do sedačky, vytáhla MP3 a pustila si do sluchátek své oblíbené písničky.

***

„Tio," zašeptal mi do ucha můj bráška a dloubnul do mě prstíkem.

„Hm..."

„Tio, šme na letišti," zašeptal znovu a stále do mě dloubal.

„No jo," a začala jsem se zvedat ze sedačky. Venku panovalo dusivé horko a já se těšila, až se dostanu do klimatizované letištní haly. Mezi tím co jsem vylezla z mikrobusu, nám řidič vyndal naše kufry. Sotva Bren zahlédl svůj kufr s Olafem, hned se ho popadl a běžel ke vstupní hale.

„Brene!" okřikla ho máma a běžela za ním, „nemůžeš nám takhle utíkat." Já si vzala jen svůj kufr a ovčínovi jsem tam nechala jeho a mamky.

Letištní hala byla velká a hlavně plná lidí. My se vydali k odbavovací přepážce, vyzvedli si letenky a čekali na let.

„Tio? Puštíme si Auťa?" zeptal se Bren.

„Vždyť to už musíš znát nazpaměť," protestovala jsem.

„To nevadí."

„No, tak dobře," řekla jsem, vytáhla svůj starý telefon s rozbitým displejem a zapnula Auta. Nedostali jsme se ani do poloviny filmu, když vyhlásili nástup do našeho letadla.

„Tak zvedat děti. Těšíte se domů?" zeptala se máma.

„Ani nevíš jak," odpověděla jsem při sbírání svých věcí z lavičky.

„Vaše pasy a letenky prosím," usmála se na nás letuška a my jí je ochotně podali, „přeji příjemný let." A my se přidali k zástupu lidí, letících stejným letadlem, kteří pochodovali ke dveřím vedoucím na letištní plochu, kde na nás čekal autobus. Když jsem vyšla ze dveří, zalapala jsem po dechu. Stáli jsme sotva pět set metrů od prvního letadla. Zdálo se tak obrovské.

„Prosím tě, nemohla bys už konečně nastoupit do toho autobusu?" obořila se do mě starší paní.

„Jo, pardon."

Proč staří lidé nemůžou být přátelští? Nastoupila jsem do autobusu a ten se za chvilku rozjel. Projížděli jsme kolem letadel, až jsme dojeli k tomu našemu, které stálo až na konci.

Letušky už byly připravené u dveří a nabízely nám časopisy a noviny.

„Slečno chcete nějaké noviny nebo časopis?" zeptala se mě mile jedna z nich.

„Ne děkuji," odpověděla jsem s úsměvem a šla se posadit na své sedadlo u okna. Vedle mě se posadil můj bráška a mamka, ovčím se posadil na sedadlo přes uličku.

Po chvíli se z reproduktorů ozval hlas letušky: „Dámy a pánové, prosím připoutejte se..." Dál jsem už neposlouchala a zapnula si pás. Chvilku po tom, co nám přestali vysvětlovat, jak se rozepínají a zapínají pásy, jsem uslyšela hučení motorů a rychlé zrychlení letadla mě přimáčklo hluboko do sedačky.

Netrvalo dlouho a my byli ve vzduchu.