Zrozená z moře

3. - Dylen a neznámý muž

„Mamí, mamí, já chči špát na této pošteli," zašišlal Bren a začal na ní skákat.

„Nebude ti to vadit, Tio?" obrátila se na mě mamka.

„Ne, to je dobrý," odpověděla jsem pokorně.

„Hujá, hujá, hujá,..." začal křičet Bren a běhal po celém pokoji.

„Brene, uklidni se. Co kdybychom se ubytovali a šli k bazénu?" navrhla mamka.

"Jo, to je dobrý nápad," řekla jsem a začala si rychle vybalovat věci z kufru.

Zatím co jsem seděla v proutěném křesle a pila ledovou kávu, můj bratr si hrál s mamkou a ovčínem v bazénu. Chvíli jsem je jen tak pozorovala, dělali stále to samé. Proto jsem si dala do uší sluchátka a pustila si oblíbenou hudbu. Zrovna když jsem byla uprostřed písničky Time of Our Lives, někdo mi poklepal na rameno. Hrozně jsem se lekla a otočila se. To je ten kluk z letiště! Blesklo mi hlavou.

„Ahoj, je tu volno?" zeptal se mě se zářivým úsměvem na rtech a ukázal na křeslo vedle toho mého.

„Jo, jo je," odpověděla jsem mu trochu nejistě.

„Jsem Dylen. A ty?"

„Já jsem Tiana," řekla jsem a znovu jsem se podívala na Brena s ovčínem.

Dylen za chvilku následoval tvůj pohled. „To je tvůj táta?"

„Ne, já svého tátu neznám."

„Věř mi, že znát ho není o moc lepší," řekl s úšklebkem na rtech.

„Jakto?" nechápala jsem. Jak by mohlo být lepší svého tátu neznat?

„To bys nepochopila."

Povídali jsme si spolu skoro až do večera ale já se stále nemohla zbavit toho divného pocitu z něj.

Uběhlo pár dní, které jsem strávila úplně stejně, většinu času jsem byla s Dylenem u bazénu nebo jsme si procházeli Atény a on mi všechno ukazoval, prý tu jednu dobu žil.

Seděli jsme v hotelové hale, jedli tu nejlepší zmrzlinu v celých Aténách a pozorovali okolní dění.

„Myslíš, že se ta ženská rozplácne na té mokré podlaze?" zeptal se a ukázal na ženu na vysokých jehlách v letních šatech.

„No já nevím. Podle mě to obejde."

„Proč by to obcházela?"

„Protože není hloupá. Teda asi," řekla jsem a smála se od ucha k uchu. „A co támhle ten chlap?" ukázala jsem na vysokého muže.

Jen ho Dylen spatřil, už stál na nohou a táhl mě do výklenku ve zdi.

„Co je?!"

„Mlč," řekl a dal mi ruku před pusu.

„Phust mhe!"

„Ale budeš zticha, jo?" zeptal se a já kývla. „Poslouchej."

„Dobrý den," slyšela jsem toho muže pozdravit ženu na recepci.

„Dobrý den. Přejete si?" odpověděla mu.

„Chtěl bych mluvit s Dylenem Ouklym, Tianou Bennet a její matkou."

Dylen se na mě tázavě podíval a já jen pokrčila rameny.

„To ovšem nebude možné."

„Chci s nimi mluvit," řekl tentokrát přísným hlasem.

„Dobře, pojďte za mnou," řekla omráčeně.

Za chvilku jsem uslyšela rychle se blížící kroky a Dylen mě přimáčkl rukou hlouběji do výklenku. Když ten muž procházel kolem nás, ani jsme se nepohnuli. Muž už byl pár metrů před námi, ani se neohlédl a promluvil na nás:„Dylene jdeš? A ty Tiano pojď taky."

Oba jsme se na sebe podívali a vydali se za tím neznámým mužem směrem k bazénu. Když máma uviděla jak jdu po boku toho muže zatvářila se ustaraně.

„Dobrý den, paní Bennet. Já jsem Hermés," představil se jí ten muž.

„Já vím, kdo jste."

„Tím se mnoho ulehčilo."

„To si nemyslím, protože já si nepřeji, aby odešla," řekla máma a já se na ní tázavě podívala.

„Jak odešla?" skoro jsem křičela.

Tentokrát se do toho vložil Dylen: „Ona je Ona?" to poslední slovo skoro vyplivl.

Hermés nestačil ani nic říct a já už křičela, přičemž mi bylo jedno, že se na nás lidé dívají: „Tak vysvětlí mi někdo, co se tady děje?"

„Tady to asi nebude úplně vhodné," řekl Hermés. "Možná bude lepší, když půjdeme dovnitř," a ukázal směrem k hotelu.