Zrozená z moře

4. - Cesta "domů"

„Jdu si zbalit věci," řekl lhostejně Dylen, když jsme šli chodbou k našemu pokoji a odpojil se od nás.

„Taky by si měla zabalit," prohodil Hermés, když jsme dorazili na pokoj.

„Ona nikam nepojede," obořila se do něj mamka.

„Musí a ty to víš," odpověděl s ledovým klidem.

„Můžete o mě přestat mluvit, jako bych tu nebyla?!" ztratila jsem nervy.

Oba zarytě mlčeli, jen máma se dívala ze mě na Hermése a zase zpět.

„Tak vysvětlí mi někdo co se tady děje?!" vyjela jsem na ně znovu.

„Musíš se vrátit do svého rodného města tady v Řecku," řekla mi mamka.

„Vždyť jsem se narodila v Anglii, ne?" nechápala jsem.

„Ne, narodila jsi se tady. V Řecku. Když mi tvůj otec řekl, co budeš muset podstoupit, rozhodla jsem se, že tě odvezu. Myslela jsem si, že tě ochráním," odmlčela se,„ ale před nimi se nedá utéct."

Já jsem jen seděla v křesle, dívala se z okna a snažila se to pochopit. „Takže můj otec byl Řek?"

„Tvůj otec není Řek, ne tak docela."

„Počkej můj otec žije? Přece jsi mi říkala, že je mrtvý."

„Ano žije a ty teď musíš jet s Hermésem za ním," řekla mamka se smutkem v očích.

„Běž si sbalit. Odjíždíme za pět minut," zakončil to Hermés a zvedl mě z křesla.

Zatímco jsem si balila věci do kufru, jsem slyšela mamku s Hermem, jak se spolu baví, no baví, spíše hádají.

„Nechci, aby odjela sama," řekla mamka.

„Na to si měla myslet než si jí odvedla pryč. Věděla jsi, že to tak skončí."

„Ale ona na to není připravená!"

„Byla by, kdyby jsi jí nechala tam, kde měla zůstat," rozčílil se Hermés.

„Moc dobře víš, že sem nemohla. Musíš to pochopit," řekla zkroušeně mamka.

Já si dala poslední věci ze skříně do kufru a vyšla z pokoje. „Ty nejedeš se mnou?" zeptala jsem se mamky.

„Ne, já nemůžu."

„A proč nemůžeš?" zeptala jsem se jí.

„Už jednou jsem to opustila a..."

Hermés jí skočil do řeči: „Tiano, máš všechno sbaleno? Musíme už vyrazit."

„Jo, mám a nechcete mi někdo napřed říct, kam přesně jedu?" odpověděla jsem mu naštvaně.

„Všechno se včas dozvíš," řekl a vzal mi kufr a snesl ho do přízemí hotelu. Já se pomalu vydala za ním.

Dylen už nás čekal u auta. „Co vám tam tak dlouho trvalo?" rozčílil se.

Hermés nechal otázku bez odpovědi a začal skládat naše kufry do auta. „Tak nasedat. Na co čekáte?"

„Slib mi, že o sobě dáš vědět," řekla mamka a objala mě. Bylo vidět, že má slzy na krajíčku.

„Neboj, dám," objala jsem ji co nejsilněji jsem mohla.

„Počkej, nemůžu dýchat," zasmála se, „tak už jdi."

„Dej za mě Brenovi pusu," stačila jsem jí říct otevřeným okýnkem a vyjeli jsme.

Celou cestu nikdo nepromluvil, jen Hermés mě každou chvíli kontroloval zpětným zrcátkem. Po několika hodinách jízdy se na obzoru objevily hory.

„Už tam budeme," upozornil, spíše mě, než Dylena, Hermés.

Po chvíli jsme uviděli malé městečko na úpatí hor. Nejprve vypadalo opuštěně, ale hned, jak jsme projeli hlavní bránou, se všude objevili lidé, ale nejen lidé. Ve fontáně na malém náměstíčku si hrály dívky s ploutvemi, v ulicích pobíhali chlapci s kozlíma nohama a u stánku s ovocem stála napůl koňská, napůl lidská rodinka. Zastavili jsme na náměstí přímo vedle fontány. Dylen vystoupil, ani se nerozloučil, vzal si kufr a vešel do velkého žlutého domu. Mě ovšem nezajímal Dylen, celou dobu jsem pozorovala ty dívky ve fontáně.

„To jsou vodní Nymfy," začal mi vysvětlovat Hermés, „jsou to smrtelné bohyně řek, jezer a moří."

„Aha, a kam pojedu já?"

„Domů," řekl jednoduše a vyjel.

Po pár minutách jízdy Hermés zastavil na úplně stejném náměstí, jen velký dům nebyl žlutý, ale světle modrý.

„Tak vystupovat."

Otevřela jsem dveře a položila jednu nohu po druhé na zámkovou dlažbu. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem viděla kolem. „Ty bytosti tady, to je normální?" zeptala jsem se trochu hloupě.

„Ty bys to měla vědět ze všech nejlépe," odpověděl při vyndavání mého kufru z auta, „a nekoukej tak po nich, někteří by se mohli urazit a to by ses nedožila rána."

Raději jsem sklopila zrak a vydala se za Hermem, který táhl můj kufr směrem k velkému modrému domu. Ještě jsme ani nebyli na schodech a už mě ze dveří vítala postarší žena, nejspíše jedna z vodních nymf.

„No konečně jste tady! Tiano, já jsem tak ráda, že tě vidím," pronesla veselým tónem. Byla velice krásná, i když nejlepší roky měla nejspíše za sebou.

„Dobrý den," pozdravila jsem jí nesměle.

„Tiano, to je Evniki. Bude se o tebe starat," představil mi Hermés tu ženu. „Evniki, zaveď Tianu do svého pokoje, ať se může zabydlet. A nezapomeň, že Tiana musí být zítra ve 12 hodin v hlavním chrámu," připomněl Evniki a odešel.

„Tak pojď, ukážu ti tvůj pokoj," řekla Evniki a naznačila mi, ať jdu za ní.