Zrozená z moře

5. - Souboj?

Vstoupil jsem velkými dveřmi do sálu a hned ucítil vůni pečeně. „Ahoj mami," zavolal jsem na mámu do kuchyně a vydal se po točitých schodech do mého pokoje. Stále jsem se nemohl zbavit dojmu, že je mezi mnou a Tianou něco špatně. Vlastně mezi námi bylo špatně úplně vše. Byla krásná a přitahovala mě, ale zároveň to byla dcera Poseidóna a já jako syn Diův jsem se k ní nemohl ani přiblížit. Drtilo mě to zevnitř.

„Ahoj Dylene," vytrhla mě že zamyšlení máma „hned jek přijdeš, tě prý mám poslat do chrámu, ale jestli si chceš napřed oddechnout po dlouhé cestě, můžeš tam jít až za chvilku."

„Díky," odpověděl jsem jí vděčně. Moc dobře věděla že s otcem moc nevycházím. On je arogantní a rád panuje, zatím co já jsem raději někde zalezlý.

Byl jsem tak hrozně unavený, ale stále jsem musel přemýšlet o Tianě. Kdyby se mezi námi vytvořilo jakékoliv pouto, mohlo by nás to oba stát život. Svět bohů je nemilosrdný. Přemýšlel jsem tak dlouho, až jsem z toho usnul.

Probudil mě až zvon chrámu, oznamující příchod noci. No bezva, ten bude mít radost, že jsem nepřišel hned. Určitě si budu muset vyslechnout jednu z jeho přednášek, jak je u bohů a polobohů důležité být dochvilný, blesklo mi hlavou. Rychle jsem se zvedl z postele a vydal se směrem k hlavnímu chrámu uprostřed města.

Město bylo navrženo tak, aby se na hlavním náměstí, umístěném přímo uprostřed, nacházel hlavní chrám a okolo něj byly tři menší chrámy každého z hlavních bohů, Dia, Háda a Poseidóna. Na každém náměstí stál kromě chrámu také velký dům, kde bydlela rodina boha, ať už jeho děti nebo manželky, a několik menších domů pro další bohy či jiná stvoření.

Procházel jsem přes Diovo náměstí a snažil se na sobě nedát znát ani krapet nervozity.

„Haló?" zavolal jsem do prázdného sálu hlavního chrámu „je tu někdo?"

„No konečně jsi tady, co ti tak trvalo?" obořil se do mě Zeus ve vší síle.

„Usnul jsem."

„Jak jsi mohl usnout, když jsi sem měl přijít hned po příjezdu?!" jeho hlas se v sále rozléhal a tím působil ještě mocněji. „Poseidón i Hádes souhlasili s tím, že ti přenechají můj trůn, jenže tys nepřišel a oni nechtějí na trůnu někoho, na koho se nemůžou spolehnout!" zahřměl.

Na to jsem nedokázal nic říct. Myslel jsem, že se mnou bude chtít mluvit o tom, že jsem se pokusil utéct pár dní před začátkem příprav na Souboj. Nečekal jsem, že bych se k trůnu mohl dostat jinak. Jen jsem tam stál s pusou dokořán a snažil se to vstřebat.

„No já..." začal jsem nesměle.

„Co ty?! Stále od tebe slyším jen samé já, já, já! Vypadni! A do souboje mi nelez na oči!"

Stál jsem jako opařený a nezmohl se na slovo. Ano, otec je hodně výbušný, ale něco takového jsem od něj ještě neslyšel. Už jsem ho nechtěl dál provokovat, tak jsem se otočil a odešel z chrámu. Když jsem za sebou zavřel dveře chrámu, jsem se zhluboka nadechl. Tak za pár dní to začne, a já tomu mohl zabránit, jen kdybych nebyl tak hloupý. Souboj, strašák všech dědiců trůnu, který musel padnout zrovna na mě. Budu se muset dva týdny trénovat v boji a kouzlech, které ovládám díky mé polobožské krvi, a nakonec vyhrát, nebo vůbec přežít Souboj, abych se dostal na Olympský trůn a převzal ho po mém otci, tak jak předpověděla Sibyla před několika sty lety. Zblázním se z toho.

Celé odpoledne jsem chodil po svém pokoji, ve snaze vymyslet, jak Tianě řeknu o Souboji. Ona ještě vůbec neví, že se bude muset něčeho takového zúčastnit a až zjistí že jsem tomu mohl předejít... Tak jo, musí se to dozvědět a bude lepší, když to zjistí ode mě.