Zrozená z moře

2. - Zrušený let

„Prosím připoutejte se, budeme zanedlouho přistávat," ozval se hlas kapitána z reproduktorů a já za chvilku ucítila, jak letadlo začíná klesat. Letěli jsme ještě nad mraky, ale za chvilku jsme je proletěli a otevřel se nám nádherný výhled na okolí Atén.

„Brene koukej, vidíš támhle to město? Tam budeme přistávat," začala jsem mu vysvětlovat a on se jen kochal tím dech beroucím výhledem. A my klesali víc a víc. Za chvilku už byla vidět i přistávací dráha a já uslyšela, jak kapitán vysunul podvozek. Když se letadlo poprvé dotklo země, hrozně jsem se lekla, protože letadlo jakoby odskočilo a znovu dosedlo na zem. Když jsme už jeli po ranveji a kapitán spustil na motorech zpětný chod, všichni začali horlivě tleskat.

„Vítejte v Aténách. Aktuální teplota je 28° Celsia a je zataženo. Děkujeme za celé aerolinky, že jste letěli s námi a těšíme se na vás příště," řekl kapitán a všichni začali znovu tleskat. Já jsem si posbírala své věci a šla za svou rodinou ke dveřím. Prošli jsme dlouhým tunelem a objevili se v letištní hale v Aténách.

„Tak co budeme dělat?" ptal se ovčín. „Máme půl hodiny."

„Já si jdu koupit určitě něco k jídlu, dáš mi prosím nějaké peníze?"

„Vždyť dostáváš kapesné. Kup si to za něj," odpověděl ne příliš laskavě.

„Tak já jí ty peníze dám," vložila se do toho mamka a podala mi bankovku.

„Díky mami," křikla jsem, ještě než jsem odběhla. Procházela jsem dlouhou chodbou lemovanou obchody s různými věcmi a hledala nějaký obchod s jídlem nebo alespoň kavárnu. Netrvalo dlouho a já uviděla malý krámek s bagetami. No konečně. Pomyslela jsem si a vešla dovnitř.

„Jednu s tuňákem prosím," usmála jsem se na mile vypadající prodavačku.

„Tady to máte," řekla a podala mi mojí bagetu.

„Děkuji," Odpověděla jsem, položila peníze na pult a zamířila jsem ke zbytku naší rodiny, kteří seděli v prosklené místnosti kousek od dveří do tunelu, vedoucím k letadlu, kterým jsme měli letět do Londýna.

„Co sis koupila, zlato?" zeptala se mě mamka.

„Bagetu s tuňákem, chceš ochutnat?"

„Ne, děkuju," odpověděla s úsměvem a ukázala na volné místo vedle sebe. „Nechceš si sednout?"

Posadila jsem se vedle ní a pustila si písničky. Když jsem se rozhlížela po místnosti, všimla jsem si kluka sedícího proti mně. Nevím, co mi na něm přišlo zvláštního, vlastně byl úplně normální, ale přitom byl jiný. Nedělal vůbec nic, jen koukal z okna. Pozorovala jsem ho pár minut, ale on si mě ani nevšiml. Měl krátké vlasy, takové ty špinavé blond, a zlaté oči. Na zápěstí měl znaménko, které trochu připomínalo blesk. Ale hlas z reproduktoru mě vytrhl ze zamyšlení.

„Omlouváme se všem cestujícím, ale let 737 do Londýna nemůže odletět z důvodu silné bouře nad londýnským letištěm. Děkujeme za pochopení."

Jako kdyby ten kluk do teď spal a to hlášení ho probudilo. Zvedl se ze své sedačky a skoro běžel k nejbližší letušce, která zrovna mířila k nám.

„To si ze mě děláte srandu ne?" skoro na ní řval. „já se musím ještě dnes dostat do Londýna."

„Je nám líto pane, ale v nejbližších dnech podle předpovědi nic do Londýna nepoletí," odpověděla mu s ledovým klidem letuška.

„Jak v nejbližších dnech?!" křičel dál.

„Nad Londýnem je silná bouře a bude trvat nejméně 3 dny."

Najednou se zklidnil. „Dobře," řekl, rychlým krokem se vrátil zpátky na své místo a dělal jako by se nic z toho nikdy nestalo.

„Ještě jednou se vám omlouváme, že se dnes, ani v nejbližších dnech, nedostanete do Londýna a jako náhradu dostanete pobyt v pěti hvězdičkovém hotelu Olymp a to zdarma na celou dobu čekání na let. Pokud někteří z vás se rozhodnou vrátit se do Londýna jinou cestou než letecky, budeme to chápat a vrátíme vám peníze za letenku," řekla nám všem letuška.

Po tom co to mamka vyslechla, vypadala velmi ustaraně.

„Co se děje mami?" zeptala jsem se jí.

„Doufám, že nic," odpověděla a já vůbec nic nechápala.