Ke snídani jsem si nasypala cornflaky s mlékem a usadila se k snídaňovému baru. „Dobré ráno." Přivítal mě Hank, v ruce noviny, už se stihl stavit před domem.
„Dobré." Oplatila jsem mu s úsměvem.
„Máme nový sousedy!?" Udivil se, při čemž si začal dělat kafe. „Zřejmě jo, včera v jedenáct přijeli, což mi dává myšlenku... V kolik ses vrátil!?"
„Po půlnoci!? Nějak se nám to protáhlo."
„Ach, tak..." protáhlo. Pokračovala jsem v jídle.
„Asi bychom je měli jít uvítat." Prohodil. „S prázdnou!?"
„Upečeme sušenky." Podal prostě a přisedl si vedle mě. „Tak dobře." S tím jsem problém neměla.
Po té, co jsem strčila sušenky do trouby, jsem si šla provést ranní hygienu a převléct se do pokoje. Natáhla jsem si kraťasy, vzala si košili a vlasy si stáhla do ohonu. Na řasy jsem si nanesla vrstvu řasenky a šla do kuchyně hlídat to mistrovské dílo.
Strýček přišel ve své uniformě s připnutým odznakem šerifa, musel odjet na stanici. „Chceš jim hned nahánět strach!?" Zažertovala jsem. „Ne, ale vědět, co je jejich soused zač jim taky neuškodí."
Sušenky jsem po dopečení naskládala na talíř a vyrazili jsme. Hank zaklepal na dveře.
Otevřel kluk asi tak v mém věku. Rozcuchané vlasy, ostře řezané rysy, na sobě plátěné kraťasy a šedou mikinu. „Ahoj, jsem Lydia a to je můj strýček Hank... asi budeme vaši noví sousedé." Promluvila jsem, abych zakryla to trapné ticho. Kluk povolil a přátelsky se usmál, zelené oči se mu zablyštily.
„To asi budete." Připustil. „Dobře...ehm, tady něco nesu na uvítanou." Podala jsem mu talíř plný čokoládových sušenek.
„Páni, tady se mi bude líbit." Zasmál se. „Děkujeme. Rodiče ještě spí, ale pokusím se jim nechat."
„To bys měl." Mrkl strýc. „Vzkaž jim, že je v Middlebury vítáme, a kdybyste měli jakýkoliv problém, sousedé jsou k dispozici." Poukázal na náš dům. „Ale teď musím do práce." Pohladil mě po vlasech a šel.
Odvrátila jsem pohled zpět na nového souseda. „Takže Lydia!?" Kývla jsem. „Ty!?"
„Thomas."
„Hezké jméno." Pochválila jsem. „Děkuju." A další chvíle ticha, bezva. Alespoň jsem měla chvilku si ho prohlédnout.
V zelených očích měl hnědé skvrnky, nos obsypaný pihami a na tváři mu rašilo jednodenní strniště.
„Náš nový soused je šerif, jo!?" Vyrušil mě, musela jsem se oklepat.
„Jo, už to tak bude." Usmála jsem se. „Ale neboj, je fajn." Z domu se náhle ozval štěkot.
„Monty!" Křikl Thomas, ale v tom po mě začala skákat nádherná border kolie. Klekla jsem si, olízla mě po tváři, díky čemuž jsem se zakřenila. „Je nádherná."
„Nádherný, je to kluk." Opravil mě. „Ou, tak to promiň fešáku." Zasmála jsem se a psa drbala na hlavě.
„Já půjdu." Prohlásila jsem za chvíli, narovnala jsem se. „Ještě jednou, kdybyste cokoliv potřebovali, stačí zaťukat."
„Děkujeme."
„Není zač." Odešla jsem odtamtud. „Monty!" Slyšela jsem už jen, jak Thomas volá na svého psa.
