Takže Harry Styles, jak vkusné jméno.
Mé prsty už klikali na tmavé klávesnici a zadávali ono jméno do hotelového rezervačního systému.
"Ah.. Tady.. Dovolil bych si vás poprosit o předložení průkazu totožnosti," pohlédl jsem na něj zlehka se stejnou profesionalitou, i když se mi chtělo spíš smát nad tím, jak se stále mračí.
Chvíli váhal jestli ho má předložit právě mně, ale poté se jeho kostnaté ruce zabořily do kapes do neobvyklého kabátu,vytáhly koženou peněženku a předložili mi z ní občanku. A mám tě, ty zloději parkovacích míst.
Takže.. Harry Edward Styles, narozen 1.2.1994, trvalé bydliště Londýn, přechodné bydliště Holmes Chapel, Cheshire, svobodný, mladší jak já, na fotce dost pohledný.. Tedy samozřejmě normální.
Vcelku mě překvapilo, že mladý pán je mladší, i když vypadá tak stejně starý jako já.
Pečlivě jsem si ověřoval vše, co jsem potřeboval vědět, ubytoval ho přesně na dva týdny, vytiskl doklad, který mu předložil společně s čipovou kartou od pokoje a papírem, kde jsem ukazoval na číslo jeho pokoje, abych zachoval jeho soukromí, uvnitř sebe sto chutí jít na hlavní a vykřičet to světu. Snažil jsem se stále být ten vzor, ten profesionální polorecepční, ten, kdo má nad tím kudrnáčem navrch.
"Tady jsou vaše klíče a číslo pokoje.." pronesl jsem po chvilce, když spíše sledoval prostředí a mně nevěnoval i po dlouhém zírání na můj oblek pozornost.
"....Díky.." broukl si pod strniště na jeho tváři a vše čapl do ruky, společně s kufrem.
"Nemohu vám nabídnout služby našeho bellboye? Odveze vám kufry až k vám na pokoj,"
"To by bylo úžasné," přikývl, odhodil od sebe kufr asi abych se o něj hned postaral a mířil si k výtahu.
Arogantní idiot, nic víc, nic míň. Každopádně vím vše, co potřebuji. Vím, na kterém je pokoji, vím, jak se jmenuje, kolik mu je, odkud pochází, vím naprosto vše.
Předal jsem funkci zpět stálým recepčním a už popadl velký kufr pevně do rukou, přičemž jsem měl pocit, že ten chlap v tom nosí snad cihly a cement, taková tíha! Viděl jsem, jak se jen Mr.Styles od výtahu posměšně usmívá, jak se s kufrem vláčím až k personálu tomu určenému, aby mu kufry dopravil na pokoj. Byla tu další chuť jim ještě říct jiné číslo pokoje, aby se posmíváček nedočkal.
"Louisi!" pištěl si už přes celou chodbu můj blonďatý nejlepší přítel.
"Ano, Nialle?" odpověděl jsem mu, Niall se do našeho hotelu dostal díky mně a vlastně náhodou, jednou mě navštívil v práci a já jsem ho požádal o menší pomoc, on zase požádal o místo potom, co ho na předešlém postu psychicky šikanovali-nesnesitelné, neuvěřitelné.
"Je tu někdo slavný!" zasmál se, do teď sem ještě nepochopil, jak se drby můžou šířit tak neuvěřitelně rychle. Jak.
"A kdo, prosím tě?" zasmál jsem se, abych ho od názoru odradil, přece jen jsem na recepci stál skoro celé dopoledne a o nikom jsem si nebyl vědom, že by byl slavný.
"No to já nevím,," protáhl se smíchem s rukama v kapsách. "Pojedeš se mnou dnes na guest service?" dodal.
Jednalo se o roznášku několik adrobností pro VIP hosty, ať už to byly oříšky, voda, menší překvapení z kuchyně či olivy, museli to dělat právě číšníci z restaurace, evidentně toho nebylo zrovna málo, když se mě na to Niall ptal.
"Proč já, Ni? Máte tam dnes plno lidí," snažil jsem se z toho vykroutit, byly to zabité dvě hodiny času chozením po hotelu, ťukáním na dveře a následovném srovnání všeho na stolek v pokoji. Horší bylo, když tam byl host. Či když jste vyrušili romantickou chvilku. Podstatné spíš bylo, že to nebyl zrovna můj šálek kávy. Ale Niall byl můj nejlepší přítel, v práci jsme spolu trávili čas jen na obědě. A on měl jen mě.
"Jsi nejlepší," usmál se zlehka.
Přikývl jsem mu a usmál se, i když se mi k smrti nechtělo.
Uplynuly asi dvě hodiny, kdy jsme vyjeli do chodeb s vozíkem potaženým bílým ubrusem, aby nepůsobil tak kýčovitě a vším materiálem na něm, univerzální čipovou kartu jsem měl zastrčenou v zadní kapse černých kalhot, úspěšně rozdal pár oříšků a vod po pokojích, nezajímajíc se o čísla na seznamu, dokud jsem nedošel k pokoji 269. Číslo mi nepřišlo nijak povědomé. Párkrát sem zaklepal, vyčkal, nikdo neotevíral. Kartou sem si odemkl, zastrčil kartu do kalhot a nakoukl dovnitř.
"Je tu někdo?!" houkl jsem.
Do nosu mě praštila kolínská, silná kolínská, teplý vlhký vzduch a vůně čokoládového šamponu, jaký používám i já sám. Dotyčný musel odejít těsně před mým příchodem. Rozešel jsem se do pokoje, ke stolku na kterém byly věci, odložil jsem si tedy plato s oříšky, vodou a sladkou tečkou od kuchařů na velkou stále ještě upravenou postel, před kterou ležel obří kufr s různými krámy a oblečením, botami, notebookem a knihami a popadl ze stolku směs triček, boxerek a dlouhé šály omotané okolo všeho, odložil ji na kufr ke všem věcem a úhledně začal srovnávat všechny věci na už připravený stolek. Vzduch těžkl, začínalo tam být ještě větší vedro, proto sem si pospíšil s úhledným rovnáním.
Ovšem jakmile jsem se otočil, dotyčná osoba stála opřená o futra ložnice ve dveřích jen v ručníku opisujícím každou křivku, s rukama založenýma na hrudi a jemným úsměvem ve tváři.
