Co když to bylo jinak? (HP FF)

Kapitola 27.

Uběhl nějaký čas od chvíle, kdy se vrátila do Bradavic, přitom jí je špatně z každého dnu, který tam musí být. Atmosféra a lidi ve škole se úplně změnili. Učitelé byli po většinou pro ni neznámí, jelikož tam byli dosazeni ředitelem Snapem a jak se dá předpokládat, nebyli to zrovna nejmilejší lidé. Vyučoval se nový předmět Černá magie. Ten předmět přímo nesnášela. Učitelé je nutili používat zakázanou kletbu cruciatus na prvních ročnících.

Odporné.

Bolelo ji, když viděla slzy ve velkých ještě pořád dětských očích. Ta bolest, to je něco nepopsatelného, sama to moc dobře znala. Jen ta představa, že to musí zažívat ti maličcí, ji nutila křičet. Jenže to by nepomohlo, nikoho by to nezajímalo.

Školu posedlo temno.

Kdykoli procházela školou, lidi se chovali přesně podle jejího očekávání. Většinou na ni koukali vyděšeně a snažili se jí všemožně vyhýbat a obcházet, nebo naopak ji pražili pohledem plným pohrdáním a nechutí. Jedno však měli společné, všichni si od ní udržoval náležitý odstup. Ovšem až na výjimku v podobě Zmijozelu. Někteří z té koleje se také báli, ale povětšinou si jí vážili a podlézali.

Je odpoledne a Isabell bloumá chodbami hradu. Snaží se uklidnit a vyčistit si hlavu. To byl zase den. Přehrává si událost, konající se před pár minutami.

Jako obvykle se po výuce vydala směrem ke své koleji. Za normálních okolností by šla do pokoje, uklidila by si učebnice a odešla ven na školní pozemky, kde se ráda prochází, protože je tam klid. Jenže tohle odpoledne se muselo ozvláštnit. Cestou na kolej si zašla do knihovny, kvůli tomu si pak zvolila jinou trasu než normálně. Procházela chodbami. Po cestě z jedné přilehlé uličky uslyšela smích. To sice není nic zvláštního, jenže se odtamtud zároveň ozýval i pláč.

Dívka si nervózně uhladila vlasy, vzpřímila se a s ledově klidným výrazem na tváři se vydala vstříc zvukům. Zašla za roh a spatřila několik studentů ze zmijozelu. Znala z nich jen pár a to Crabba s Goylem a Pansy Parkinsovou. Vypadali, že se náramně baví. Smáli se velice nahlas a někam ukazovali. Až potom si všimla menších postav, stojících za nimi v jedné řadě. Podle hábitů poznala, že jde o Studenty Nebelvíru a co se týče věku, typovala to na první maximálně druhý ročník. Stáli v pozoru až na jednoho chlapce, který ležel nehybně o kus dál na zemi. Nechápala, na co se to právě dívá, přesto si udržela svůj vážný výraz a nebojácně si to namířila přímo k nim.

Netrvalo dlouho a konečně ji zaregistrovali. Pansy se široce usmála.

„Ahoj Isabell, jdeš se k nám přidat?" zvolala nadšeně.

„Co to má být?" ignorovala její otázku.

„Tohle?" ukázala na nebelvírské studenty, „To je naše nová hra." Ušklíbne se. „Jak sis možná všimla, Zmijozel celkem ovládl školu, takže si teď prakticky můžem dělat, co chceme a Crabb vymyslel novou zábavu. Víš, to mučení prváků už nebyla taková sranda a tak to chtěl něčím oživit, vymyslel teda tuhle hru. Je jednoduchá. Naše figurky," ano tak říkala těm studentům, „stojí na téhle čáře. Ty na svou figurku vyšleš mdloby a vyhrává hráč, kterému figurka odletí nejdál. Není to zábava?"

Pansy se podívá směrem na Crabba, ten se napnul a hrdě zvedl bradu. Jako by na sebe měl být pyšný. Pyšný za týrání studentů. V Isabell se vařila krev. Tohle na ni bylo prostě moc. Snažila se udržet, ale nešlo jí to. Na tváři se jí rýsoval šibalský úsměv.

Jednala v afektu.

„Víš." spustila na Pansy ledově, „když je to taková sranda, já bych si to ráda zkusila. Ale "figurku" si vybírám sama." Natáhla ruku, svírající hůlku přesně před obličej Pansy. Její úsměv rázem vystřídal úlek. „Mdloby na tebe!" vykřikla Isabell.

Hnědovlasá dívka letěla vzduchem a dopadla o něco dál, než ležel první chlapec.

„Ha. Vyhrála jsem. Kdo jde dál?" zeptala se tvrdě skupiny zmijozelských studentů.

Ti na ni vytřeštěně zírali. Byli v šoku, ale po její otázce se pokusili vzpamatovat, ovšem jedinou reakcí jí bylo ustrašené odmítnutí.

„Tak odsud vypadněte!" rozkřičela se na ně.

V ten moment působila neuvěřitelně děsivě, oči ztemnělé vztekem, obličej napnutý a havraní vlasy spadané do obličeje. Nikdo neodporoval, v tu chvíli by si to prostě nikdo nedovolil a tak se spěšně rozešli pryč.

Jediný kdo tam zůstal, byli mladí nebelvířští studenti, klepající se strachy před černovlasou na pohled děsivou a podle nich i bezcitnou dívkou. Mrzelo ji to, ale rozuměla jim. Vypadala opravdu, jak to říct. Ano, zle. Když byli všichni zmijozelští z dohledu uvolnila svůj postoj a výraz, který se rázem zjemnil. Podstatně mileji se otočila na skupinku dětí.

„Klidně už můžete jít na svou kolej. Jenom tu nezapomeňte svého kamaráda."

S těmi slovy se rozešla do spleti chodeb.

Mlčky prochází chodbami, v hlavě jí polétává řada myšlenek. Tohle už dlouho nezvládnu, zblázním se z toho, jestli to takhle půjde dál. S hlavou v oblacích se ocitla před vytouženým vchodem do společenské místnosti.

Jakmile vejde, nemůže uvěřit tomu, co spatří. Na pohovce leží pohodlně rozvalený chlapec s pohledem upřeným na plameny v krbu. Světlo plamenů odrážené v jeho šedo-modrých očích působilo takřka magicky. V ten prchavý moment si myslela, že se jí to jen zdá. I přes to se rozeběhla a vletěla za ním na pohovku. Začala ho objímat a mačkat pod sebou. Chlapec, zprvu vylekán jejím rychlím "příchodem", se vzápětí oklepal a přimáčkl si ji na svou hruď.

„Tak moc jsi mi chyběl, Draco." zamumlala. Na tváři se jí objevila neposedná slza.

„Ty mě taky," pošeptal jí.

Moc, moc se omlouvám, že to poslední dobou trvá tak dlouho než vydám díl, ale byla jsem nemocná a musela dohánět látku ve škole, takže prosím promiňte. Samozřejmě mě zajímá váš názor, tak se nestyďte. :D 
Jinak chci vás upozornit, že se pomalu plížíme ke konci, což vás asi už napadlo, ale nebojte dostala jsem nápad na novou povídku, kterou co nejdříve spustím a myslím, že by si ji v budoucnu měl přečíst každý, kdo četl tuto povídku. ;)