Bellarke

Děkuju

Clarke brzo ráno probudilo jemné pohlazení po tváři "Musíme vyrazit teď hned, jestli chceš do Campu dorazit včas." promluvila na ni tiše Lexa s upřeným pohledem do jejích očí. "Jenom se převléknu a můžeme vyrazit." Lexa se chystala k odchodu, aby se Clarke mohla převléknou, když v tom ji Clarke chytila za ruku, podívala se jí do očí "Děkuju Lexo, že jdeš se mnou a že jsem tady s tebou mohla být." Lexa se pousmála, pohladila ji po tváři a zašeptala "Neděkuj! To já bych měla poděkovat tobě. Vždyť jsi se mnou šla i po tom, co jsem ti udělala." "Domluvily jsme se, že už se o tom, co se stalo nebudem bavit, tak to prosím zrovna teď, když se chci vrátit nevytahuj." řekla Clarke trochu rozzlobeně. Nechtěla se teď bavit o tom, že ji Lexa zradila a ona potom musela zabít všechny lidi z Mount Weather i ty nevinné. A až teď ji došlo, že možná, i když ona si odpustí, což ještě neudělala, ji nemusí odpustit lidé z Campu Jaha, lidé, které má ráda, její lidé. "Promiň, nechtěla jsem to vytahovat. Jenom nechci, aby ses cítila vinná za to, co si udělala. Neměla si na výběr. Musela si to udělat, aby si zachránila své lidi." začala se Lexa omlouvat. "Ale co když mi neodpustí, co když mě nepřijmou zpátky." dostala ze sebe Clarke a po tváři ji stékaly slzy. Lexa ji utřela tváře od slz a políbila jí, i když to byl krátký polibek, byl v něm cit. "Neboj se! Přijmou tě! Jsi jejich vůdce! A když tě nepřijmou, tak si vzpomeň, že já tě přijmu vždycky." utěšovala ji Lexa. Clarke se jenom usmála a Lexu objala "Děkuju." zašeptala Clarke Lexe do ucha a odtáhla se od ní. "Už se převleč! Už budeme vážně muset jít. Nebudeme přece čekat celou věčnost. Chceš tam přece dorazit brzo." popohnala ji Lexa s úsměve v obličeji. Clarke se jenom zasmála a Lexa odešla, aby měla Clarke soukromí.

Camp Jaha

Skoro všichni v Campu se smířili s tím, že už asi Clarke neuvidí. Abby, aby nemusela pořád myslet na svoji dceru, se co nejvíc zapojovala do práce a stejně tak Bellamy, stal se z něho strážce, aby mohl dělat to, co umí nejlíp - chránit své lidi. Pořád sice myslí na Clarke, jestli je v pořádku, jestli se má dobře nebo jestli je ještě vůbec naživu, ale nemůže se s tím zabírat, stejně s tím nic neudělá.

Bellamy si sedne a jen tak kouká na bránu, asi čeká, že každou chvíli skrz ní přijde Clarke. Kouká na ní asi 10 minut. "Bellamy" někdo na něj zavolá a on se otočí směrem odkud hlas přišel. Octavie. "Co potřebuješ O?" zeptal se slušně a pořád zůstal sedět a tak si Octavie sedla vedle něho. "Nic důležitého. Jenom jestli nechceš se mnou a Lincolnem jít prohlédnout lesy?" odpověděla mu Octavie." Bellamy se na ni podíval a s úšklebkem v obličeji jí odpověděl "Víš, že nemůžu. Mám tady hlídku." "A proto tady sedíš a díváš se až se brána otevře? zeptala se ho sarkasticky. On se na ní jenom smutně podíval a neodpověděl jí. "Hej! Ona jen tak nepřijde, ale vrátí se. Víš to, že jo?" Bellamy na to jenom přikývl. "Neboj se je v pořádku, vždyť je to přece Clarke, ta se jen tak zabít nenechá. Věř mi! Dokáže se o sebe postrat." řekla Octavie s úsměvem na tváři. Bellamy se jenom pousmál a objal ji. "Vrátí se brzo! Určitě jí taky chybíš..." řekla mu, aby ho trochu utěšila. "Děkuju..."