Loki Laufeyson - Prosíme, nekrmit

Epilog - co bylo ve stevově dopise?

"Ruce pryč, vy ubožáci!" Loki se vztekle ohání, aby se dostal z pevného stisku stráží svého nového domova, ale není mu to nic platné.Rozhlíží se po únikových cestách, je však jasné, že marně. Tahle nedostupná rokle s vytesaným výklenkem pro celu, kde se to magií doslova tetelí je naprosto útěkuvzdorná. Do háje.

Bůh lsti je vhozen do kobky bez jakéhokoliv vybavení a neprodyšně uzavřen. Tentokrát to vypadá špatně. Ale byl i v horších situacích a nesmí ztrácet naději.

Ležérně se usadí a nahlas pronese k masivním kovovým dveřím: 

"Tak to by bylo. Promiňte, že nebrečím, ale věznění je tak nějak můj denní chleba."

Chvilku přemýšlí, co by dělal a pak si uvědomí, že vlastně dočista zapomněl na tu obálku, kterou mu dal Steve.

"Co má asi za lubem? Chová se obzvláště divně...," zamumlá a zvědavě obálku roztrhne.

Na ručně psaném dopise jsou jasně patrné otisky rtěnky a makeupu, otisků špatné adresátky. Loki se při pohledu na ty rudé skvrny bezděky otřese a pak se dá do čtení:

Má lásko,tedy, jestli ti tak říkat smím...

(...já vím, že ne, ale...)

...mé srdce má před rozumem náskok 

a ani já už mu nerozumím.

Celý svůj život jsem byl slušný a hodný.

Je tedy normální, přitahuje-li mě tvá temná zloba?

K čertu! I kdybych ti třeba přišel jako partner vhodný, 

svět stejně odsoudí nás oba.

Už příliš dlouho v sobě nosím tyto city skryté.

Za tvou lásku dal bych třeba i modré z nebe 

a ty mi nevědomky drásáš srdce jako zvíře líté.

Ve svém zoufalství už chci jen jedno. Tebe!

Když měříš mě svým chladným pohledem,

jako bys mi vrážel do hrudi dýku.

Jako den a noc, každý jsme oddělen...

Hrdina a padouch? To je proti zvykům.

Ach, teď se mi zcela jistě vysmíváš,

ale já se zamiloval do tvých očí, vlasů, do tvé řeči

a s tím už, zlato, jen těžko něco uděláš,

tak si alespoň můžeš tyhle řádky přečíst.

Chtěl bych tě držet v náručí a ústa tvoje laskat,

Chtěl bych se každé ráno vedle tebe budit v posteli,

všechny své problémy v tvém náručí jednoduše zaspat

a v páru čelit tomu všemu, co nám krutý svět nadělí.

Do očí se ti ve snech krásných nořím,

za ruce tě tam pevně držet smím 

a přes den se tím jenom tiše mučím,

jelikož to mizí, jakmile se probudím.

Pokud dostanu odvahu ti tohle poslat

a tyhle řádky budou přečteny,

neměj strach. Nemusíš mě už ani potkat.

Vyhnu se ti sám,svou hořkou hanbou zhrzený.

Nakonec doufám, že tahle láska moje

se vbrzku nějak vyléčí.

Ať už ji zazdím v srdci svojem

nebo pokvete v tvém chladném náručí.

Odpusť mi,

Steve XXX

Na zmuchlaný papír, sevřený v bledé ruce kanou tiché slzy. Inkoust se rozmazává, slova mizí, ale jejich význam zůstane v lokiho srdci navždy. 

Už nikdy nebude sám.