Fairyno dobrodružství

1

Nad Hobitínem začalo vycházet ranní slunce a já seděla na lavičce vedle naší nory. Sleduji tuto scenérii už několik let, ale stále se nemohu vynadívat. Za svůj život jsem neviděla nic krásnějšího, ale hodlala jsem to změnit. Musím jen počkat na správný okamžik. Usrkla jsem ze svého bylinkového čaje a pozorovala, jak se krajina budí do nového dne. Nedaleko zakokrhal kohout a před domky se začali objevovat hobiti. I když bylo časné ráno, byli veselí a čilí. Hned se dali do řeči se sousedy nebo kolemjdoucími. Jejich úsměvy mě vždy potěší. Konečně k našemu domu přicházel listonoš. Odložila jsem čaj vedle sebe, zahalila se dekou a vyrazila dolů naší zahrádkou k brance.

„Dobré jitro, vypadá to dnes na krásný den!" Pozdravil listonoš a podal mi noviny a pár dopisů.

„Dobré, to ano. Po nedávných silných deští je krásné slunečné ráno příjemnou změnou." Věnoval mi milý úsměv a pospíchal dál. Vyšlapala jsem po kamenných schůdcích zpět nahoru. Do druhé ruky jsem vzala čaj a nemotorně jsem se snažila otevřít dveře. Povedlo se, dveře hlasitě zaskřípaly a já vešla do naší chodbičky.

Vydala jsem se směrem k jídelně, kde jsem na stůl odložila noviny s čajem a začala jsem připravovat snídani pro strýce. Chtěla jsem mít vše připraveno, než se vzbudí. Uvařila jsem velkou hromadu míchaných vajec a položila je i s příborem a talířem na stůl. Nemohly zde chybět ani koláče, my hobiti se nešidíme. Vždy si potrpíme na něco sladkého. Dala jsem také vařit vodu na čaj. Nezbývalo mi nic jiného než čekat, až se strýc probudí. Začetla jsem se tedy do novin. Blížily se slavnosti. Tehdy se stala ta nehoda. Strýci se stalo něco, co ho změnilo. Nikdy mi nikdo nevyprávěl, co se stalo. Strýc to všem zakázal a byly mi zakázaný i veškeré spisy z té doby. Jediné, co vím je, že byla velká válka a můj strýc v ní měl velké poslání. Jenže tomuhle nevěřím. Vsadím se, že se pouze někde schovával. Není to totiž žádný bojovník. Pár let po válce jsem se narodila já a rodiče pár dnů před slavností odjeli na výlet, ze kterého se nikdy nevrátili. Je to jako prokletí naší rodiny. Zaskřípaly dveře a do kuchyně přišel i strýc.

„Dobré jitro, dnes jsi vzhůru nějak brzy."

„Dobré." Zívl, rozmrzele se posadil a já před něj položila vajíčka a šla mu nalít čaj, který byl ještě stále horký.

„Nemáme spíše mléko? Čaje jsem přepit." Vzdychla jsem. Řekl to, zrovna když jsem hrneček naplnila čajem až po okraj.

„Nemáme, ale mohu pro něj zaskočit." Odložila jsem čaj a šla si pro kabát. Ve dveřích jsem uslyšela, jak mi děkuje. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého ranního vzduchu a vydala jsem se na cestu přes celou naši malebnou vesničku. Ptáci zpívali a slunce příjemně hřálo. Všude chodily skupinky děvčat a chlapců. Zřejmě jsou v období, kdy se jim začínají zapalovat lýtka. Je zábavné sledovat, jak se mladí nezkušení chlapci snaží udělat dojem na dívky. Tohle období jsem také zažila, ale žádný hobit mi nedokázal dát to, co chci. Chci cestovat, nechci zůstat v Hobitíně a žít jak se podle hobitích zvyků sluší a patří. Chci vidět Roklinku a další místa, které strýc Bilbo popisoval ve své knize. Chci být víc než jen služka. Najednou se nad celou vesnicí rozlehl dětský křik. Viděla jsem skupinku dětí vyběhnout z nedalekého lesíka. Chytla jsem jednoho běžícího chlapce za ruku a klekla si, abych mu viděla přímo do očí. Po jeho malé nevinné tvářičce se kutálely slzy jak hrachy.

„Co se stalo?" Chlapec zavzlykal, otřel si slzy a rozklepal se.

„Tam v lese," snažil se říci přes neustupující vzlykání. „Je tam příšera! Tam u krmelcem!" vykřikl a utíkal pryč. Ruch v Hobitíně ustal a všichni jenom stáli strnutí touhle novinou. Musím něco udělat. Rychle jsem se rozeběhla k lesu. Nikdo si neuvědomoval, jaké jejich nečinnost mohla mít následky. Co když se jednomu dítěti nepodařilo uniknout? A co když se na Hobitín opravdu řítí nějaká obluda? Hlavou mi létaly ty nehorší myšlenky, ale hnaly mě rychleji kupředu. Začala jsem nepravidelně dýchat, nejsem zrovna sportovní typ. Cítila jsem se, jako bych měla na nohou připevněné dva veliké balvany a táhla je za sebou. Ale i přes to všechno jsme běžela dál a blížila se k lesu. Uslyšela jsme, jak se za mnou vydali i další lidé z vesnice. Ohlédla jsme se. Nepospíchali. Jenom tak kráčeli za mnou a čekali, co se bude dít dál. Bylo to pouze pár vesnických drben, co potřebovaly nová témata k rozhovoru a pár pubertálních výrostků, co se svojí rádoby odvahou, chtěli zapůsobit na pár slečen, které pokorně cupitaly za nimi.

Přiběhla jsme k lesu. Až tehdy jsem si uvědomila, že nemám nic na obranu. Zastavila jsem se a nasbírala si pár oválných kamenů, co mi dobře padly do ruky. Nevím, jestli to víte, ale my hobité jsme v házení velmi dobří. Strýček Bilbo prý dokázal kamenem zabít i obří pavouky v Temném hvozdu! Našla jsem zde i klacek. Nevím, jestli mi bude k něčemu platný, ale lepší ho mít než později litovat. Krmelec nebyl od kraje lesa moc daleko. Chvilku jsem počkala, až se mi zklidní dech. Jestli tam opravdu něco je, bylo by bláhové tam bez myšlenkovitě vběhnout, proto jsem se přikrčila za houští a pomalu jsem se začala plížit. V pravé ruce kámen, v levé klacek jsem se prodírala dál křovisky, částečně připravena na vše. (Berte v potaz to, že jediné místo, co znám je Hobitín a zde je největší hrozbou roj divokých včel). I přes to, že jsem byla už poměrně blízko, jsem nic neslyšela ani neviděla. Možná to budete brát jako bláhové rozhodnutí, ale postavila jsem se a vyšla ze svého úkrytu. Rozhlížela jsem se kolem a nic jsme neviděla. Obešla jsem celý krmelec několikrát dokola a nikde nikdo. Když mě najednou něco chytlo za nohu. Leknutím jsem zaječela, zavřela oči a začala okolo sebe mlátit klackem a druhou rukou házet do všech různých směrů kamení, které jsem měla v kapse.

„Slečno, prosím..." ozvalo se najednou. Přestala jsem všude kolem sebe mlátit a otevřela oči. Podívala jsem se ke své noze a ležel tam na břiše s hlavu zabořenou do hlíny trpaslík. Rychle jsme si k němu klekla a s velkou námahou ho otočila na záda.

„Moc se vám omlouvám já," nevěděla jsem, co mám na obhájení mého hysterického výbuchu říci. „Jste někde zranění?" Když jsem si ho prohlédla lépe všimla jsem si několika sečných ran v oblasti břicha. Ztěžka dýchal. Natáhl ke mně ruku a zastrčil mi můj trčící pramen ryšavý vlasů za ucho a opět mu těžce spadla na zem. Neváhala jsem už ani minutu. Musím ho dovést ke strýci, ten si s ránami nějak poradí. Podepřela jsem trpaslíka a pokusila se ho zvednout, ale nešlo mi to. Dotáhla jsem ho tedy aspoň ke krmelci, i přes velkou námahu, ho usadila a zády ho opřela o krmelec.

„Hned jsme tady. Jen rychle doběhnu pro pomoc" Než stačil něco namítat, vyběhla jsem ven z lesa. Stále tu stál dav a čekal, co se bude dít. Když jsem přiběhla ven celá udýchaná, zlekli se, až teď jsme si uvědomila, že jsem potřísněná krví. Ukázala jsem na skupinu chlapců: „Vy! Půjdete mi pomoct, je tam raněný!" Přikývli, otočila jsem se a běžela zpátky a chlapci těsně za mnou. Když jsme doběhli na místo, trpaslík už neseděl, ale byl skácený na zemi. Jen doufám, že jsme nepřišli moc pozdě. Rychle jsme doběhla k němu a sáhla na krkavici. Nahmatala jsem puls. Ještě žije. Na nic jsme nečekala a pokusila jsem se ho znovu posadit. To už se ho ale ujali chlapci a pomalu ho zvedali ze země. „Odvedeme ho ke mně domů. Pojďte!" Opět jen přikývli a vydali se za mnou. Trpaslík skuhral bolestí. Bylo mi ho líto, ale teď a tady pro něj nemohu nic udělat, jen doufat. Vyšli jsme z lesa a před ním čekal nějaký muž s kárkou. Naložili jsme tedy trpaslíka do ní, a co nejrychleji se vydali za mým strýcem.