Fairyno dobrodružství

3.

Den pohltila noc a na obloze vysvitla luna. Celá vesnice se ponořila do tmy. Prostupovalo z ní jen světlo, které se šířilo z domků a jedné místní krčmy. Strýc zapálil v krbu. Seděl před ním a na houpacím křesle sledoval tančící plameny.

Já seděla na verandě a pozorovala hvězdy. Patřilo to do mé každodenní rutiny. Uvědomila jsme si, že můj život je ještě nudnější, než se mi zdál. Sklesle jsem se podívala na nebe. Padá hvězda. Měla bych si něco přát. Zavřela jsem oči a dokola opakovala své přání: „Chci se dostat pryč z téhle vesnice...". Začínalo mi být až do breku. Tak moc jsme si přála odsud odejít. Potřebovala jsem nějaký impuls, který by mě postrčil směrem k mému snu. Pomyslela jsem na zraněného trpaslíka ležícího v pokoji pro hosty.

„Možná on bude ten impuls..." zašeptala jsem. Ještě jednou jsem se podívala na hvězdy. Otřela si tvář mokrou od slz a šla do nory.

K mému překvapení zde panoval celkem chaos. Strýc běhal z místnosti do místnosti a stále si něco mumlal sám pro sebe.

„Oh, tady jsi!" řekl a vydal se ke mně. Do rukou mi dal dlouhou tenkou tkaninu.

„Pacient se probudil. Potřebuji, abys udělala převaz a poté mu donesla něco k jídlu a pití. Jak jsme se dohodli odpoledne, šetřící dietu a..." Dále jsem mu nerozuměla. Otočil se ke mně zády a pokračoval ve svém běhání po místnostech. Určitě hledá nějaké staré listiny. To bude mít jistě na dlouho. Po celé naší noře, kromě mého pokoje, jsou všude nějaké listiny. Ve stolech, skříních na zdi, dokonce i ve spižírně, jsou nějaké dokumenty, mapy, dopisy a já nevím co všechno ještě. Trvalo mi měsíce, než jsem našla recept na proslulý koláč mé prababičky! Najednou se strýc vyřítil ven s rukama plnýma ruliček.

„Na co se tak koukáš? Chvátej se postarat o pacienta."

„Neboj se, už jdu." Vydala jsem se tedy k pokoji.

Trpaslík už seděl na posteli. Beze slova jsem k němu přistoupila a položila věci vedle něj.

„Potřebuji, abyste se narovnal." Pohrdavě se na mě podíval.

„Úžasné. Já mu tady zachraňuji život a on bude ještě pohoršen, protože jsem ho požádala o narovnání." pomyslela jsem si. Celkem mě to dopálilo.

Naštvaně jsem začala odmotávat obvaz z jeho těla. Cukl sebou a zlostně se na mě podíval.

„Nemohla bys dávat pozor?!" Neodpověděla jsem, jen jsem obrátila oči v sloup. Tak pán je slečinka. Hlavně, že si vykračuje v plné zbroji. Sakra, strýc mi nedal nic na otření ran. Vstala jsem a zastavila se u dveří.

„Jdu do kuchyně, chcete přinést něco k pití?" Nesmím zapomenout přeci na hobití způsoby.

„Sklenici vody." Něčeho jako zdvořilého prosím jsme se nedočkala. Náfuka jeden.

Namočila jsem tedy v kuchyni utěrku, protože jsme si samozřejmě zapomněla vzít jeden z hadříků a vracet se tam tedy nebudu. Bůh ví, co by k tomu dodal. Také jsem nalila do sklenice vodu ze džbánu a šla zpět.

Položila jsme vodu na konferenční stolek. Znovu si klekla a začala otírat rány.

„Už dlouho mi žena neklečela takhle u nohou." Hlasitě se zasmál. Nevěděla jsem, jestli to mám chápat jako pouhý vtip, sexuální narážku nebo nějaký náznak, jeho skryté úchylky k podmaňování žen. Usoudila jsem, že bude lepší neodpovídat a raději jsem se dál věnovala převazu.

„Budete chtít něco k jídlu?" To ticho bylo už opravdu trapné.

„Ano. Něco bych si dal."

„Musíte ale počítat s tím, že to nebude velkolepá hostina. Kvůli ranám musíte aspoň pár dní dodržovat dietu."

„Budu rád i za kus chleba." Zdálo se, jako by otočil a ukázal svojí milou povahu. Možná nebude až tolik arogantní, jak jsem si myslela. Strýc má pravdu, měla bych si přestat dělat ukvapené názory po pár větách.

„Tak zlé to nebude. Odpoledne jsem pro vás uvařila maso a brambor. Můžete se jít najíst hned po tom, co vám převážu rány." Podívala jsem se na něj. Jen se usmíval.

„Bolí to hodně?" Nejspíš jsem ho vyrušila z rozjímání.

„Není to tak hrozné, zažil jsem i horší zranění. Tohle je proti tomu jen škrábnutí." V očích mu žhnula jiskra. Nikdy jsme neviděla nikoho tak vášnivě mluvit o ranách. Nejspíš to bude jeden z těch sadistických trpaslíků, kterým v hlavě běhá pouze jedna myšlenka. Myšlenka boje, což je pro jejich rasu typické.

„Mám hotovo," Jak nejrychleji a bez nářků udělat převaz? Jednoduše. Odpoutejte pozornost pacienta.

„Budete chtít pomoc vsát a dovést do kuchyně nebo to zvládnete sám?" Jen ke mně natáhl ruku. Chytla jsem ho tedy a snažila jsem se ho vytáhnout z postele. Tahala jsem, ale bylo to k ničemu. Hluboce jsem vydechla a pustila jeho ruku.

„Asi budu muset dojít pro strýce."

„Není potřeba." Najednou se zvedl sám a jen se usmál. Chytl mě za paži a zmáčkl jí.

„Měla byste nabrat trochu svaloviny." Znovu se hlasitě zasmál. Jeho smích musí být slyšet přes celou vesnici. Opravdu, takto pronikavě otravný smích nemá nikdo, koho znám.

„Kde je kuchyně?" Stál už na chodbě a rozhlížel se okolo.

„Běžte do obývacího pokoje. Jděte do leva a jsou to čtvrté dveře zprava."

„Dobrá." Řekl a vydal se do místnosti. Náhle se ozval i strýc. Vítal trpaslíka jako starého známého. Jen jsem si povzdechla. Další úklid a praní. Udělám to později. Teď jdu raději připravit jídlo.

Později večer jsem seděla se strýcem a naším společníkem u krbu. Stále jsem nezjistila, kdo to je. On se mi nepředstavil a nepředstavil mi ho ani strýc, který si s ním očividně dobře rozuměl. Vyprávěli si společně spoustu historek o osobách, které jsem samozřejmě také neznala. Uvědomila jsem si, že se mi zde právě poodkrývá strýcův tajný svět, který jsem každou další historkou chápala čím dál méně.

Jejich vyprávění nakonec zakončila soutěž ve vyfukování kroužků. Nemám ráda dýmky. Celá naše nora pak páchne, jak nějaký zapadlý nevěstinec. Poté panovalo dlouhé ticho, které přerušilo strýcovo tiché chrápání.

Vstala jsem a vytáhla z komody v místnosti deku. Přikryla jsem ho a jen jsem se usmála. Po dnešním dni musel být opravdu unavený.

„Asi už půjdu také spát. Nepotřebujete ještě něco?" Je správné nechat neznámého, tedy pro mě neznámého, muže jen tak v naší noře? Jen se na mě usmál.

„Ne, půjdu už také spát." Jen jsem přikývla a měla se už na odchodu. Když mě náhle chytil za ruku.

„Omlouvám se, byl jsem na vás trochu neomalený. Jsem Thorin třetí z Erebornu. Chtěl bych vám poděkovat, za vaší pomoc. Nevím, jak by to se mnou dopadlo, když byste mi nepomohla, dlužím vám tedy laskavost." Počkat! On je to syn krále? To celkem vysvětluje tu aroganci. Náhle mě to trklo. Nejspíš se zde nebude zdržovat dlouho a do Erebornu je to velká kus cesty. Už vím, jak mi splatí svůj dluh.