Fairyno dobrodružství

2

Na kamenných schodech nám kárka byla k ničemu. S mužem jsme trpaslíka podepřeli a táhli ho do naší nory.

„Půjdeme do obývacího pokoje. Strýčku!" Vydala jsem ze sebe z posledních sil. Co nejrychleji položila trpaslíka na velký stůl v pokoji a začala zhluboka dýchat. Konečně se mi dostal vzduch do celých plic a já mohla začít klidně dýchat. Do místnosti přiběhl strýc a hned přispěchal k trpaslíkovi.

„Co se stalo?" Začal mu pomalu sundávat vrchní části oblečení. V okolí ran ho musel opatrně strhnout. Bylo tak nasáklé krví, že se na něj přilepilo.

„Nevím, našla jsem ho tak." Přistoupila jsem k němu a chytla nebohého trpaslíka za ruku. Zasténal bolestí pokaždé, když se strýci povedlo odlepit mu z kůže, či rány část oděvu. Měl minimálně tucet řezných ran.

„Fairy, dones mísu s čistou vodou a pár hadříků, které mám ve svém pokoji v komodě." Trpaslík mě držel za ruku tak pevně, že jsem měla problém se z jeho sevření vymanit. Nakonec se mi to podařilo. Dlaň jsem položila vedle něj, pohladila hřbet jeho ruky a spěchala pro věci, které chtěl strýc.

V kuchyni jsem do džbánu nalila vlažnou vodu a položila jí vedle velké cínové mísy. Spěchala jsem do strýcovy ložnice. Rozházela jsem celou komodu, ale nedařilo se mi hadříky najít. Byly až úplně na dně posledního šuplete. Strčila jsem je do kapsy a šla do kuchyně pro džbán a mísu.

Hadříky jsem položila na jednu neúhlednou hromádku a hned vedle toho misku, do které jsem nalila vodu.

„Umyj ho prosím, já si jdu pro jehlu." Namočila jsem hadřík a pořádně ho vyždímala. Chtěla jsem mu nejdříve otřít obličej. Kapičky potu mu stékaly po celé tváři. Některé se vpily do jeho vlasů, jiné zas do jeho vousů. Dotkla jsme se jeho čela, byl horký. To je špatné znamení. Mohlo to znamenat, že se mu do ran dostala infekce. Zacukal sebou, když jsem mu na tvář položila vlažný hadr. Na krátký okamžik pootevřel oči a podíval se na mě. Jeho blankytně ledový pohled mnou projel, jako mráz prvního zimního rána, jako by se mě snažil pohltit. Nebyla jsme schopná se ani pohnout. Hlasitě oddychl, zavřel oči a odvrátil se ode mě. To mě probudilo a dala jsem se znovu do pohybu.

Pokročila jsem k ranám. Každou ránu jsme myla jiným hadříkem. Pokud byla má domněnka o infekci správná, hrozilo i rozšíření do ostatních oblastí, proto jsem musela být co nejvíce opatrná. Pokaždé, když jsem přejela přes ránu, se jeho vypracovaná hruď zdvihla a on se snažil zadržet projevy bolesti. Zatnul ruku v pěst a zahryzl se do svého rtu.

Po chvíli přišel strýc. Nakonec nezůstal jen u jehly, ale vzal si pro jistotu celý svůj kufřík. Je to takový domácí doktor. Nadšenec, kterému se občas poštěstí vyzkoušet si své znalosti i v praxi. Vždy se mě snažil do světa léčitelství zasvětit.

„Strýčku, měl horečku. Je možnost, že by se zde mohla nacházet infekce. Rány jsme se snažila umýt co nejpečlivěji."

„Děkuji, ale pokud má příznaky infekce," pozorně si začal trpaslíka prohlížet „což zde jsou, nepostačí pouze voda." Vytáhl ze své brašničky líh a nalil ho na jeden z hadříků. Chytila jsem trpaslíka za ruku. Vím, jak to bolelo, pokud jste měli odřeniny nebo jiné povrchové poškození kůže. Nedovedu si ani představit, jaké to bude v otevřené ráně. Strýček přiložil hadřík na jednu ránu. Pocítila jsem strašnou bolest. Trpaslík mi mou ruku drtil. Čekala jsem jen, až uslyším zapraskání některé z mých kostí. Naštěstí se tak nestalo. Strýc se snažil pracovat, co nejrychleji to šlo. Trpaslík i já jsme si oddechli, když bylo po dezinfekci. Jeho teď ale čekala ještě jedna nepříjemná část.

Téhle části jsem se účastnit nemohla, od malička mám panický strach z jehel. A strýček Frodo by jistě nebyl nadšený, kdyby mě zde musel křísit. Nervózně jsme seděla v kuchyni a podupávala nohou. Ta nečinnost mě přiváděla k šílenství. Měla jsem uvařeno, přesadila jsem i pár květin a uklidila nepořádek, který jsem ve strýcově komodě způsobila.

Nervózně jsem chodila kolem dveří do obývacího pokoje. Chtěla jsem tam vejít, ale z nějakého důvodu jsem to nedokázala. Ale nakonec jsem se odhodlala jít se tam podívat. Přeci jen mám právo vědět, jak se tomu trpaslíkovi vede, když jsem ho zachránila. Posbírala jsem veškerou odvahu, co jsem měla, pokusila se vytlačit špatné myšlenky z hlavy a chytila kliku. A dveře se najednou otevřely samy. Strýček podpíral trpaslíka a vedl ho do pokoje pro hosty. Popoběhla jsem k němu a podepřela trpaslíka z druhé strany. Bez toho oblečení byl mnohem lehčí než před tím a nedělalo mi tak velký problém udržet se pod jeho vahou na nohou.

S těžkým žuchnutím jsme ho položili do postele. Zůstala jsem na něj bezmocně koukat, ani neotevřel oči. Byl velmi bledý a orosený potem. Strýc mě chytl za ruku a vedl mě pryč.

„Myslím, že tohle mi to budeš muset převyprávět." Přikývla jsem. Nemohla jsem z trpaslíka spustit pohled. Cítila jsme za něj jakousi zodpovědnost. Jako kdybych mohla za to, co se mu stalo a teď toho litovala a snažila se napravit, co se stalo. Samozřejmě mě to nezbavilo racionálního myšlení. Věděla jsem, že za to nemohu. Dívala jsem se na něho, dokud strýc nezavřel opatrně dveře, aby ho neprobudil. Postavil se přede mě, položil mi obě ruce na ramena a pravil: „Teď běž postavit na čaj a připrav občerstvení, já zatím uklidím obývací pokoj a pořádně si o tom promluvíme, dobře?"

„Ano strýčku." Pohladil mě po tváři a šel uklízet. Já se vydala do kuchyně. Postavila na čaj a dala se do občerstvení. Na jeden talíř jsem položila různé sýry a salámy, na druhý zeleninu a na třetí ovoce. Konvice začala pískat. Postavila jsem jí tedy na podnos s hrnečky, ve kterých byl už nachystaný čaj. Jeden šálek jsem naplnila vodou, vzala jsem ho a nervózně jsem si sedla ke stolu v kuchyni. Přišel už i strýc.

„Nemohu pro něj něco udělat?!" vyhrkla jsem, ještě než se stačil posadit. Usmál se na mě.

„Pacient teď potřebuje jen a pouze odpočinek. Večer by možná snesl něco lehkého k jídlu. Nic co zatěžuje tělo, možná nějaký malý kousek dušeného masa s bramborem. To se rozhodne až po tom, co se probudí." Nervózně jsem si skousla ret. V hlavě se mi usadila černá myšlenka. Co když se neprobudí? Strýček si zapálil dýmku a začal vyfukovat různě veliké kroužky.

„Tak a teď bys mi mohla povědět, jak se ti podařilo tohohle muže najít." Převyprávěla jsem mu tedy celý příběh o plačícím dítěti, které nepoznalo zraněného od příšery. Je to tragické, ale zároveň trochu úsměvné. Tedy, alespoň pro mě.

„Zajímavé." Shrnul mé vyprávění strýc jedním slovem a přisypal si tabák do dýmky.

„Jsem zvědavý, jak se budeš tvářit, až zjistíš, koho jsi zachránila," Usmál se. „Já se teď půjdu projít na čerstvý vzduch. Nemohu být celý den zavřený v noře, jak lasička." Rozčílilo mě, že mi nepověděl o tom záhadném trpaslíkovi více. Neměla jsem ani možnost se ho zeptat, protože rychle uháněl pryč. Jen jsem si povzdechla. Nezbývalo mi ni jiného než čekat, až se neznámý probudí a představí se mi sám.