Percy Jackson a Spasitel Titána

ZÍSKÁVÁM PŘÍTELE

Z pohledu Lydie

Potom, co se z asfaltu vynořil přízračný taxík, jsme nastoupily a jeli jsme ke městu Norfolk, kde by měli být Percy a ostatní. Byly jsme na zadních sedačkách a předstíraly, že nevidíme co řidičky ve předu vyvádí. Mezitím jsme si povídali. ,,Jseš si jistá, že by jsme těm třem měly věřit?"zeptala se. Sama jsem nevěděla, jestli nás opravdu přepraví tam kam jsme si přály a proto jen nemluvně sedím.

Za asi tři hodiny jsme vystoupily ve městě Norfolk. Zaplatily jsme jim a vydaly se hledat Percyho. Věděla jsem, že ho miluju, ale nevěděla jsem, jak mu to mám říct. Nahlas jsem si řekla: ,,Uvidím jak se to bude vyvíjet." Ani jsem si to neuvědomila, ale Jess mě hned potom zalila otázkami. Byla jsem rozumná a neodpovídala jsem jí. Najednou se obloha zbarvila do barvy červánků, ale věděla jsem, že to nemohou být skutečné červánky. Otočilanjsem se v pravou chvíli, když jsem viděla obrovský výbuch. Běžely jsme k tomu místu. Viděli jsme nějakého kluka, který v ruce držel sekeru. Druhý měl obrovský meč, který se nejspíš používal ve válkách. Bojovali spolu a při tom jejich zbraně jiskřily energií, když se střetly. Pak jsem ale zaznamenala pohyb někde mimo boj. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl tam! Byl tam Percy. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho našla. Rozběhla jsem se za ním, když do mě narazila vlna ohně a já ztratila védomí.

Vzbudila jsem se, když nade mnou stál Percy. Byla jsem jedna z nejšťastnějších holek na světě. Najednou jsem si vzpomněla na boj, který probíhal mezi těmi dvěma kluky. Nevím jak, ale měla jsem pocit, že jeden z těch kluků se na mě dívá. Neměla jsem ponětí, jestli mám halucinace, nebo je to skutečnost. Vyzvedli mě zpět na nohy. Postupně jsem se dozvěděla, že ten kluk se sekerou se jmenuje Matt a je to syn Poseidona. Stejně jako Percy. Nejspíš jsem nebyla jediná, kdo byl zmatený z toho, kdo byl Mattův soupeř a proč proti němu bojoval. Jisté bylo jen jedno. Rozhodně nebyl na naší straně.

Celou dobu, když jsem byla při vědomí, se mě ostatní ptali, jak jsem se sem dostala, ale já jsem neměla náladu na to, abych odpovídala. Naštěstí to za mě převzala Jess. Popsala jim podrobně jak jsme cestovaly. Bála jsem se Percymu říct, tak jsem si řekla, že mu to povím až budeme sami. Také jsem zjistila, jak celou dobu cestovali a jak se dostali tak daleko za tak krátkou dobu. Matt vyčaroval obrovský gejzír vody a všechny nás postupně posílal dovnitř. Cítila jsem se tam, jako kdyby se mi každou chvíli mělo něco stát.

Po asi dvou hodinách přemýšlení mi to došlo. Jsem dcera Dia. Nemám v Poseidonově říši co dělat. Už v mládí jsem se bála hluboké vody. Štítila jsem se jí. Nevědéla jsem proč, ale teď už to vím. Nesmím jim to říkat. Jinak by nám to značně zpomalilo tempo. Nemohla jsem to dovolit. Už kvůli tomu, že Percyho živel je taky voda. Myslel by si o mě, že se ho bojím nebo něco podobného.

Jeli jsme přes noc. Neměla jsem ponětí o čase, ale už vycházelo slunce. Pak jsem na obzoru zahlédla ostrov. Vůbec jsem netušila, že už nějakou dobu cestujeme nad mořem, ale po tomto zjištění jsem se necítila zrovna nejlépe. Podívala jsem se na Percyho. Ulevilo se mi. Ale hned potom jsem si všimla, že je Percy nějaký napjatý. Věděla jsem moc dobře, že na tohle místo Percy nevzpomíná zrovna nejlíp. V táboře mi vyprávéli co se tam stalo. Věděla jsem, že tam Percy málem přišel o Annabeth a taky o Grovera, satyra, který je jeho nejlepší přítel. Přistáli jsme. Rozhlédla jsem se a jen to mi stačilo k tomu vědět, že je ostrov opuštěný. Přesto byly ostatní velmi potichu, jakoby jediným hlasitým zvukem mohl vybuchnout ostrov. Pak začal Percy. Rozdělíme se. ,,Musíme najít, kde se Kronos bude snažit obnovit. Je to otázka života a smrti. ,,Matte, ty půjdeš s Amber." Toto rozhodnutí mě vůbec nepřekvapilo. Věděla jsem už dřív, že jsou do sebe zamilovaní, takže si myslím, že je to dobrá volba. ,,Annabeth, ty půjdeš s Clarisse."pokračoval. Tahle dvojice mě naopak naprosto překvapila. Věděla jsem, že se ty dvě zrovna nemají rády. No nevím jistě, jestli to Percy zrovna dobře udělal. ,,K Annabeth přidáme ještě Jess."dodal. Chvíli jsem byla úplně zmatená. Ale potom jsem si všimla, že jsem zbyla jen já a Percy. Byla jsem šťastnější než kdy předtím. Nemohla jsem uvěřit, že se mnou chtěl Percy jít. Věděla jsem jen jedno. Musela jsem sebrat odvahu, aby jsem mu řekla, že ho miluju, když budeme sami. Nakonec dořekl: ,,Lydie, ty půjdeš se mnou."jakoby to nebylo jasné. Opravdu jsem mu za to byla vděčná. Ale teď přijde ta těžší čast, protože vůbec nemám tušení, jak to zvládnu.

Každy jsme šli podle Percyho pokynů. Kráčeli jsme polní cestičkou, když jsem se snažila nabrat odvahu. Najednou Percy spustil: ,, Lydie, proč jsi tak nervózní?"zeptal se. Děsila jsem se toho, že se zeptá. Neměla jsem odvahu mu to ještě povědět a tak jsem řekla: ,, Nejsem nervózní, jen mám strach, bojím se, že se odsud už nevrátím."odpověděla jsem ustrašeně. Nejspíš mu to nestačilo, ale najednou ke mně přikročil a obejmul mě. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem jen čekala. Pak jsem se konečně odvážila. Začala jsem: ,, Percy, už od toho momentu, kdy jsem tě poznala, jsem v sobě nalézala dost odvahy, abych ti to řekla. Teď ten moment přišel. Miluju tě. Snažila jsem se ti to říct, ale neměla jsem odvahu."cítila jsem se mizerně. Čekala jsem, že mě Percy začne naprosto nenávidět. Chvíli bylo trapné ticho. Poslouchala jsem zvuky vln narážejících na břeh ostrova. Percy ke mě přistoupil. Ale místo toho, aby mě řekl něco co mi nejspíš zničí život a zlomí srdce, mě políbil. Nešlo jen o přátelský polibek. Cítila jsem v něm cit a lásku, kterou jsem nikdy neměla šanci pocítit.

Tuhle kapitolu mi dalo velké úsilí zpracovat, ale nakonec doufám, že ji vůbec někdo bude číst. :D Osobně si myslím, že se k sobě ti dva hodí. Kdyby jste chtěli cokoliv změnit, tak mi napište do komentu a zanechte nějaké voty. Jsem vám vděčný, že čtete mé příběhy, takže ode mě je to vše, tak se mějte a čtěte. ;D