Percy Jackson a Spasitel Titána

SOUBOJ, KTERÝ JSEM OPRAVDU NECHÁPAL

Z pohledu Matta

Začali velké přípravy na souboj s vládcem titánů. Všichni běhali po táboře. Někteří si brousili zbraně a jiní si ještě trénovali souboj s mečem. Já jsem byl zrovna na průvodné cestě. Percy mi ukazoval tábor a vysvětloval mi jak to tady funguje. Právě jsme procházeli kolem srubů. Díval jsem se na srub Poseidona, mého otce a přišlo mi to tak smutné, že nás není víc. Bylo mi to opravdu líto. ,,Tady je zbrojnice, kdyby jsi si chtěl ještě něco půjčit a nebo nechat vyrobit nějakou novou zbraň."pokračoval Percy v prohlídce. ,,Ne, díky. Mně bude stačit má sekera. Myslím, že kdybych měl ještě nějakou zbraň, tak bych byl akorát víc zatížený. Ale děkuji." ,,Jasně, chápu"řekl Percy. ,,A nechtěl bys sis ještě zacvičit?"zeptal se. Na tohle jsem mu ne. musel ani odpovídat. Z mého pohledu už mu bylo nejspíš jasné, že by se mi to ještě hodilo.

Vešli jsme do arény, kde se prý odehrává většina soubojů. Oba jsme se postavili deset metrů od sebe. Percy vytasil meč a já si připravil sekeru. Oba jsme jen stáli a čekali. Slunce vyšlo zpoza velkého mraku a my se rozběhli proti sobě. Souboj začal. Míhaly se zbraně a ve světle slunce se leskly jako perly. Bylo docela velké horko a taky dusno. Oba jsme se hodně potili. Bojoval jsem jak nejlépe jsem dovedl. Pak jsem si na Percym všiml, že se tváří docela vyčerpaně. Pak mi to došlo. Percy je v útoku opravdu nepřekonatelný, ale nemá moc velkou výdrž. Proto se mě ptal, jestli nejsem unavený, když dělám ty triky s vodou. Ještě jsem zabral a začal ho zatlačovat do rohu arény. Snažil jsem se ho ještě víc vyčerpat, aby mu na další útok nezbyla síla. Zřejmě můj plán odhalil. Protože se vyhl mé ráně a rozběhl se zpět do středu arény. Tentokrát začal zatlačovat on mě. Dorážel na mě svým mečem tak ostře, že jsem nemohl skoro nic dělat. Najednou jsem v hlavě uslyšel hlas. Byl to hlas, který jsem ještě v životě neslyšel. Taky to byl docela hluboký hlas. Něco povídal: ,,Použij svou sílu, synu Poseidona. Využij sílu, kterou máš ve své zbrani a znič svého soupeře." Nevěděl jsem jestli tomu cizinci mám věřit, ale nic jiného mi asi nezbývalo. Odklonil jsem jeho útok a on uskočil zpět. Teď udělal chybu, na kterou jsem čekal. Začal jsem útočit první na nohy, to mi zatím dokázal odrážet, ale pak jsem útočit úplně náhodně na všechny jeho končetiny. Začal vypadat zmateně. Najednou jsem v ruce pocítil nápor obrovské energie. Záře na mé sekeře se změnila ze svítivé oranžové na světle zelenou. Kolem mě se začaly shromažďovat zelené oblaky a já začal svítit. Byl jsem opravdu překvapený, ale na to jsem teď momentálně neměl čas. Uchopil jsem sekeru silněji a ohnal se s ní vší silou, kterou jsem měl. Percy ho meč byl teď naprosto na nic, protože jakmile se naše zbraně střetly, tak se ozval obrovský výbuch. Percyho to odhodilo až na tribunu - asi tak se tomu říká. Já jsem zůstal stát uprostřed toho největšího kráteru, který jsem kdy viděl. Zem byla kompletně zničená bok zídky před tribunami byly pokryté popelem. Vzpamatoval jsem se asi tehdy, když jsem si všiml, že z arény stoupá k nebi černý kouř. Odhodil jsem sekeru a rozběhl se za Percym. Ale pak jsem si všiml, že už u něho stojí Cheirón. Jediná slova, která mě teď napadla byla: ,,Sakra, tak teď mám pořádnej průser."

Cheirón nás oba zavezl do hlavní budovy a položil Percyho na gauč. Začala debata. ,,Prosím Cheiróne. Věřte mi. Opravdu jsem to neudělal schválně. Jen jsme trénovali a trochu se nám to vymklo kontrole."vysvětloval jsem. ,,V klidu, nemusíš mi nic říkat."chlácholil mě Cheirón. ,,Vše jsem viděl. Opravdu nemám ponětí co se stalo a co znamenala ta zelená mlha, ale vím jistě, že za to nemůžeš."řekl. Byl jsem rád, že si myslí, že jsem nic z toho nezpůsobil, ale musíme zjistit, co se tam stalo. Taky jsem věděl ještě něco. Nikdo z tábora se to nesmí dozvědět.