Dnešní den proběhl naprosto normálně. Pár testů, nepoživatelnej oběd a cesta domů. Na místě, kde jsem včera omdlela mě zamrazí. Ta holka co mi dala to jabko, dnes nepřišla a navíc mám v ruce to tlačítko. Bojím se ho zmáčknout. Nevím kde se vzalo, ani co to udělá. Mamka se dnes neukázala doma. Nevolala ani nepsala. Mám docela strach po tom co se mi včera stalo. Venku už se stmívá. Sedím ve svém pokoji, zírám na tlačítko. Štve mě to. Vylezu přes balkon na střechu. Jelikož je Sparx malé město a já bydlím na jeho okraji, nevydává moc světla a proto jsou hvězdy vždy jasně vidět. Pod noční oblohou se mi vždy lépe přemýšlí. Když tak sedím na té střeše, je divné že mi v šortkách a XXL tričku není zima. Hluboce vydechnu. Zkontroluju tlačítko, jestli tam pořád je. Sakra. Není to sen. Odhodlám se ho zmáčknout. Neslyšně lupne. Mám pocit, že se nic nestalo, ale když se podívám zpátky na hvězdné nebe, vidím planety. Vidím měsíce a hvězdy dosud neznámé. Tak nádhernou podívanou jsem ještě neviděla. Navíc vidím jako ve dne. Zkusím tlačítko znova zmáčknout a vše zmizí. Musím to ještě vyzkoušet jestli je to pravda. Párkrát to zopakuji a nezdá se mi to. Neuvěřitelné. Ani mi to nevadí, když mi to dává takové úžasné schopnosti. Přece jen vidím v noci jako ve dne a mám pocit, že to, že mi není zima s tím taky nějak souvisí. Zívnu a ustelu si na střeše. Stejně zítra začíná prodloužený víkend. Oči se mi zavřou a já usnu. Ve svých snech však svištím vzduchem jako letadlo. Je to neuvěřitelný pocit. Škoda jen, než si to začnu plně užívat sen skončí a já spím bezesným spánkem.
∆∆∆
Ráno jsem mamku znova nenašla. Zkoušela jsem jí volat ale nezvedá to. Začínám mít o ní opravdu strach. Zvednu mobil a napíšu: Ahoj, kde jsi? Vůbec jsi o sobě nedala vědět. Hned mi přijde odpověď: Promiň zlato. Zapomněla jsem ti říct, že jedu pryč kvůli práci. Moc se omlouvám. Peníze na jídlo máš založené v encyklopedii :P pryč budu přibližně do čtvrtka. Mtr máma.
Super, takže budu doma sama. To je fajn, ale vzhledem k událostem co se staly mi to vadí. A k tomu mám neustále pocit, že mě někdo sleduje. Je to opravdu zvláštní, pokaždé když se rozhlédnu kolem, nikdo se nedívá. Jako kdyby mě sledoval hmyz, jenž někdo kontroluje. Alepoň dnes není škola.
Crrrrr!
Někdo zvoní na dveře. To je nezvyklé. Když otevřu, nikdo tam není. Jen obálka. Další záhada. To mi vážně chybělo. S ní si sednu ke kuchyňské lince a rozříznu ji nožem. Je tam malý vzkaz: Jestli se chceš něco dozvědět, víš co máš dělat.
Zezadu je mapa Zeleného údolí a třech hor kolem. Na nejmenší je vyznačeno Sparx a na největší hned vedle na východě je červený křížek. Takže dotyčný po mě chce, abych tam šla. Dobrá, ale až v noci. Chtěla bych lépe ozkoušet tlačítko.
∆∆∆
Je čas vyrazit. Jdu pěšky do strmého kopce, v ruce mapku a tlačítko zapnuté. Není mi zima, vydím jasně a nezdá se mi, že bych se nějak unavovala. Za méně než patnáct minut jsem skoro na vrcholu. Stojí tam malá chatka. Najednou přestávám vidět. To se to tlačítko po chvíli vypne nebo co? Jednoduše ho znova zmáčknu.
Chatka má přední dveře na západě a na opačné straně terasu se zábradlím. Je hezká, ale zanedbaná. Stěny ošoupané a střecha z části porostlá mechem. Záhy se otevřou dveře a vyjde nádherná žena v draze vypadajícím oblečení. Člověk by ji vyjít z takové ošuntělé chaty nečekal. Podívala se přímo na mě a pokynula mi, abych šla dovnitř. Raději neodporuji jejím přísným očím a jdu dovnitř. Ona za mnou zabouchne dveře a mě se stáhne žaludek. Jednak kvůli tomu, že jsem ztratila únikovou cestu, ale i proto, že uvnitř chatky to vypadalo jako v pětihvězdičkovém hotelu. To je tedy překvapení. Žena si sedne do křesla.
,,Tak koukám, že obálku jsi dostala."
ČTEŠ
Experiment Zero
خيال (فانتازيا)Unešená dívka se probudí se zvláštním zařízením v ruce. Jak ji to ovlivní v jejím dospívajícím životě?
